Jmenuji se Lucie a právě prožívám nejnapjatější období svého života. Můj manžel a švagrová se rozhodli, že budu hlídat její dítě, protože jsem přece ‚jen‘ na mateřské. Bojuji s pocitem viny, tlakem rodiny a touhou postavit se za sebe i své děti.
Jmenuji se Marie a celý život jsem obětovala dětem, ale na stáří jsem zůstala sama a zapomenutá. Po smrti manžela se moje dcery odcizily a já se ocitla v chudobě, přestože jsem jim dala všechno. Teď se ptám – má vůbec smysl obětovat se pro rodinu, když nakonec zůstane člověk sám?
Jednoho dusného červnového večera jsem se hádala s mámou, která nikdy nepochopila, proč potřebuji být chvíli sama. Utekla jsem do staré chaty po dědovi na Šumavě, kde jsem čelila nejen prachu a samotě, ale hlavně svým strachům a rodinným tajemstvím. Tenhle léto mě změnilo víc, než jsem čekala – a pořád nevím, co znamená být opravdu svobodná.
Od chvíle, kdy se ke mně a mému manželovi nastěhovala jeho maminka, se můj život obrátil vzhůru nohama. Neustálé napětí, kritika a pocit, že už nejsem paní svého domova, mě nutilo přemýšlet, kde je hranice mezi úctou a sebeúctou. Toto je příběh o tom, jak jsem hledala svůj hlas uprostřed rodinných konfliktů.
Sedím v kuchyni svého panelákového bytu na pražském sídlišti a přemýšlím, proč mě vlastní děti odmítly přijmout pod svou střechu. Samota mě tíží, ale snažím se najít nový smysl života i bez rodiny, která mi zůstala vzdálená. Příběh o bolesti, naději a hledání radosti v každodenních maličkostech.
Jmenuji se Ivana a můj život se obrátil naruby ve chvíli, kdy jsem se rozhodla najít biologické rodiče své adoptované dcery Aničky. Když jsem je našla, stáli na hlavním nádraží v Praze s pár taškami a zoufalstvím v očích. Pozvala jsem je k nám domů, aniž bych tušila, jak moc to změní naše životy a jak hluboce budu muset přehodnotit, co znamená být matkou.
Všechno začalo v přeplněném pražském autobusu, když jsem v očích neznámé ženy poznala svou dávnou nejlepší kamarádku Janu. Prožila jsem s ní bolestné ticho domácího násilí, zápasila se strachem i vinou, že jsem ji kdysi nechala samotnou. Tento příběh je o tom, jak jedno podání ruky může změnit život – a proč bychom se nikdy neměli odvracet od těch, které milujeme.
Můj muž mi po třiceti letech manželství přinesl testament své matky a já pochopila, že jsem nikdy nebyla skutečnou součástí jeho rodiny. Vzpomínám na všechny oběti, které jsem pro ně udělala, a na bolest, kterou mi způsobili. Teď stojím před otázkou, co vlastně znamená rodina a kde je moje místo.
Jednoho deštivého odpoledne jsem zahlédla svého švagra Petra, jak se líbá s cizí ženou. Rozhodla jsem se nic neříct své těhotné sestře Janě, protože jsem ji chtěla ochránit před bolestí. Teď mě ale celá rodina obviňuje, že jsem všechno zničila, a já nevím, jestli jsem udělala správně.
Deset let jsme s manželem stavěli vlastníma rukama dům na okraji malé vesnice v Podkrkonoší. Když jsme byli konečně téměř u cíle, náš syn Tomáš přišel s návrhem, který obrátil naše životy naruby. Musela jsem se rozhodnout mezi snem, na kterém jsme s Karlem tolik let pracovali, a rodinou, která pro mě znamená všechno.
Deset let jsme s manželem stavěli vlastníma rukama dům na okraji malé vesnice v Podkrkonoší. Když jsme konečně byli téměř u cíle, náš syn Matěj přišel s návrhem, který otřásl našimi sny i rodinnými vztahy. Příběh o tom, jak těžké je pustit minulost a přijmout nové začátky.
Když mě sousedka Jana požádala, abych se postarala o její maminku, netušila jsem, jak moc mi to změní život. Po odchodu do důchodu jsem se cítila zbytečná a osamělá, ale péče o paní Věru mi dala nový smysl. Přestože to nebylo vždy jednoduché, naučila jsem se, že i v pozdním věku může člověk najít radost a přátelství tam, kde by to vůbec nečekal.
