Jmenuji se Lucie a celý život jsem měla pocit, že pro svou matku znamenám jen další povinnost. Teď, když je nemocná a potřebuje mě, čeká, že jí budu oporou, jako by mezi námi nikdy nebylo nic zlého. Ale jak mám odpustit ženě, která mi nikdy neřekla ani obyčejné ‚promiň‘?
Jmenuji se Jana a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem zjistila, že můj syn Ondřej byl ve škole ignorován, když potřeboval pomoc. Moje zoufalství a vztek mě donutily postavit se nejen škole, ale i celému systému, který selhal. Tento příběh je o boji matky za spravedlnost a důstojnost svého dítěte.
Jsem Jana a stojím mezi dvěma generacemi žen, které miluji, ale které se nedokážou shodnout na tom, co je pro mou dceru nejlepší. Moje maminka i tchyně neustále ignorují přání mé dcery a vnucují jí tradiční hračky, které ji vůbec nezajímají. Každý pokus o vysvětlení končí hádkou a já se cítím bezmocná, rozpolcená mezi loajalitou k rodině a respektem k vlastnímu dítěti.
Jmenuji se Jana a roky jsem žila v sevření mezi svou rodinou a manželem, kteří mě tahali každý na svou stranu. Každodenní hádky, finanční stres a neustálé napětí mě donutily přehodnotit, co je v životě opravdu důležité. Nakonec jsem musela udělat rozhodnutí, které změnilo nejen můj život, ale i životy mých dětí.
Jsem Marie a před více než třiceti lety jsem porodila pět dětí. Dnes, když jsem stará a nemocná, zůstala jsem na všechno sama, protože moji synové se ke mně otočili zády. Přemýšlím, kde se stala chyba a jestli je opravdu pravda, že dcery jsou pro matku větší oporou než synové.
Jsem Jana a právě jsem se s manželem Petrem přestěhovala do našeho prvního bytu v Brně. Místo radosti z nového začátku nás ale čekaly hádky s mou mámou, která nám neustále radila, jak máme žít a utrácet peníze. Musela jsem si vybrat mezi loajalitou k rodině a vlastním štěstím.
Ve čtvrtek jsme se sešli s rodiči a sestrou, abychom rozhodli o osudu babiččina domu. Čekala jsem, že půjde jen o formální rozdělení, ale místo toho se otevřely staré rány a vyplavaly na povrch dávné křivdy. Nakonec jsme byli nuceni čelit pravdě o naší rodině i sami o sobě.
Jmenuji se Natálie a vždy jsem byla nezávislá, ambiciózní a otevřená, pokud šlo o peníze. Když můj manžel Tomáš, přestože vydělává méně, trval na tom, že bude řídit naše finance, netušila jsem, jak moc to ovlivní náš vztah. Dnes mezi námi vládne ticho, které bolí víc než jakákoli hádka.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset rozhodnout o osudu vlastního otce. Když jsem ho odvezla do domova důchodců, věřila jsem, že dělám to nejlepší. Místo pochopení jsem ale ztratila důvěru a lásku své rodiny.
Celý život jsem věřila, že tradice dávají rodině pevné kořeny. Když se můj syn Marek oženil s Terezou a čekali dítě, byla jsem přesvědčená, že pokud to bude kluk, ponese jméno po mém otci, tak jako Marek. Jenže Tereza měla jiný názor a já musela čelit otázce, co je důležitější – tradice, nebo štěstí mé rodiny?
Jednoho deštivého večera mi zavolala neznámá žena a během několika minut se mi zhroutil celý svět. Zjistila jsem, že můj manžel Petr měl dvacet let druhou rodinu v Brně. Můj příběh je o zradě, bolesti a hledání vlastní hodnoty mezi troskami rozpadlého manželství.
Jsem Jana a už půl roku žijeme s mou matkou pod jednou střechou. Její přítomnost rozvrací naši rodinu, protože trvá na svém vlastním pokoji, zatímco my s manželem a dvěma dospívajícími dětmi se tísníme v ostatních místnostech. Každý den je pro mě boj mezi loajalitou k matce a touhou chránit vlastní rodinu.
