Jmenuji se Tereza a v tomto příběhu popisuji, jak jsem se v Praze zamilovala do Petra, muže, který mě naučil, jak důležité je mít vlastní hranice a sebeúctu. Přes bolestné zkušenosti a konflikty v rodině jsem díky babiččině moudrosti našla sílu postavit se za sebe. Tento příběh je o odvaze odejít, když láska překračuje naše hranice.
Když můj manžel Petr odcházel a já zůstala sama v prázdném domě, cítila jsem jen prázdnotu. Po třiceti letech, kdy jsem byla jen ‚manželkou‘ a ‚matkou‘, musím poprvé v životě zjistit, kdo vlastně jsem. Je to bolestivé, ale možná je to i šance začít znovu.
Začínám svůj příběh v okamžiku, kdy mi Jana oznamuje, že už mě nemiluje. Vzpomínám na své tři největší lásky – Janu, Tomáše a Zuzanu – a na to, jak mě každá z nich změnila. Přes bolestné rozchody jsem se naučil, že některé lásky nejsou navždy, ale každá z nich má v našem životě své místo.
Po letech samoty jsem uvěřila, že jsem konečně našla muže, který mi vrátí chuť do života. Ale když jsem se ocitla na rozcestí mezi vlastní hodnotou a iluzí štěstí, musela jsem si položit otázku, co vlastně znamená být šťastná. Tento příběh je o odvaze zůstat sama sebou, i když to znamená znovu čelit samotě.
Po letech samoty jsem se zamilovala do Karla, ovdovělého muže s dospělými dětmi. Všechno vypadalo ideálně, dokud jsem nepoznala jeho rodinu a nezačala bojovat s jejich odmítnutím. Musela jsem si položit otázku, jestli mám právo na štěstí, i když to znamená rozkol v nové rodině.
Celý život jsem se vyhýbal závazkům, nikdy jsem se neoženil, nemám děti. Vždy jsem si myslel, že mi to tak vyhovuje, až do chvíle, kdy jsem potkal Janu. Teď, když mi je šedesát, se ptám sám sebe: Nebylo už pozdě začít žít doopravdy?
Při úklidu po smrti mého manžela jsem objevila schovanou korespondenci, která mi obrátila život naruby. Zjistila jsem, že celá léta psal dopisy své první lásce, o které jsem nikdy neslyšela. Musela jsem se vyrovnat s pocitem zrady, zpochybněním našeho společného života a hledáním odpovědi na otázku, co vlastně znamená opravdová blízkost.
Ve svých šedesáti letech jsem se rozhodla najít svou první lásku, i když jsem si roky namlouvala, že už je to dávno za mnou. Když jsem stála před jeho domem a otevřela mi žena, která vypadala jako moje zrcadlové já, musela jsem čelit pravdě o sobě, svých volbách i o tom, co znamená skutečné štěstí. Tento příběh je o odvaze postavit se vlastní minulosti a o tom, jaké otázky si člověk klade, když už si myslí, že zná odpovědi.
Ve svých šedesáti letech jsem se rozhodla najít svou první lásku, kterou jsem nikdy nedokázala úplně pustit z hlavy. Když jsem stála před jeho domem, otevřela mi žena, která vypadala jako moje zrcadlové já, a já pochopila, že minulost se nikdy nedá úplně uzavřít. Tento příběh je o odvaze čelit starým citům, o rodinných tajemstvích a o tom, jaké to je, když se člověk musí znovu najít.
Celý život jsem cítila, že do naší rodiny nepatřím. Po nalezení maminčina deníku jsem konečně pochopila, proč se ke mně chovala jinak než k mému bratrovi a sestře. Ten deník mi změnil pohled na minulost i na sebe samu.
V devětapadesáti jsem si myslela, že už mě v životě nic nepřekvapí. Jenže pak jsem potkala Hanu a všechno se změnilo. Musela jsem čelit nejen svým strachům, ale i nepochopení vlastní rodiny a otázkám, jestli mám ještě právo na štěstí.
Jedno sobotní ráno mi zavolala máma a její hlas byl roztřesený. Sestrou a mnou otřáslo odhalení, které rozbilo naše představy o vlastní rodině. Musely jsme se postavit pravdě, která byla desítky let ukrytá, a najít cestu k sobě i k rodičům.
