Od dětství jsem žil v paneláku na pražském sídlišti, kde jsem byl svědkem tiché tragédie za zdí našeho bytu. Sousedka Jana, malá holka s věčně hladovýma očima, a její matka žily ve stínu otce alkoholika. Moje máma jim často pomáhala, ale já jsem si až později uvědomil, jak hluboké rány může způsobit bezmoc a lhostejnost okolí.
Jsem Jana Novotná a s manželem Petrem jsme adoptovali Aničku z dětského domova v Brně. Všechno se změnilo, když mi přišel dopis, který otřásl naším rodinným štěstím a otevřel staré rány. Příběh je o tom, jak jsme se museli postavit pravdě, která nás málem roztrhla, ale nakonec nás spojila ještě víc.
Vracím se domů do svého bytu na pražském Proseku a zjišťuji, že se tam bez mého vědomí nastěhoval můj bratr s přítelkyní. Po letech dřiny a odříkání, kdy jsem splácela hypotéku, mě vlastní rodina zradila. Toto je příběh o tom, jak hluboko může bolet ztráta důvěry od těch, které milujeme nejvíc.
Nikdy jsem nevěřila na to, že by měly staré křivdy určovat náš život. Když mi syn jednou mezi řečí řekl, že jeho babička – moje bývalá tchyně – potřebuje pomoc, netušila jsem, jak moc mě to zasáhne. Tento příběh je o tom, jak jedno nevinné dětské sdělení dokáže změnit pohled na minulost a otevřít cestu ke smíření.
Jsem Věra, babička, která musela čelit zradě ze strany vlastního vnuka. Když jsem zjistila, že mě chce připravit o byt, rozhodla jsem se jednat dřív, než bude pozdě. Toto je příběh o bolesti, odvaze a o tom, jak těžké je někdy věřit těm nejbližším.
Jednoho rána jsem zjistil, že moje žena zmizela a dcera je vážně nemocná. V průběhu její léčby vyšlo najevo tajemství, které mi navždy změnilo život. Bojoval jsem s pocitem zrady, osamělostí a hledal odpověď na otázku, co vlastně znamená být otcem.
Jmenuji se Jana a nikdy nezapomenu na pohled hladové sousedky Aleny, která žila za tenkou zdí našeho panelákového bytu v Ostravě. Vyrůstala jsem v rodině, kde se o chudobě nemluvilo, jen se tiše pomáhalo, a já jsem dlouhá léta nesla tíhu otázky, zda jsme mohli udělat víc. Tento příběh je o vině, mlčení a odvaze podívat se pravdě do očí.
Život se mi obrátil vzhůru nohama, když se ke mně, mému manželovi Tomášovi a našim dvěma dětem nastěhoval jeho otec, děda Josef. V našem malém bytě v pražských Modřanech jsme museli najít cestu skrz napětí, hádky i nečekané chvíle porozumění. Tahle zpověď je o tom, jak těžké je dělat kompromisy, když vám někdo naruší soukromí, a jak i v chaosu může vzniknout něco krásného.
Dostala jsem od syna zprávu, která mi zlomila srdce: nechce, abych přišla na narozeniny vnuka, protože prý ‚babička kazí atmosféru‘. V této zpovědi sdílím bolest odmítnutí, snahu pochopit vlastní chyby a boj o místo v rodině. Je to příběh o touze, hrdosti a otázce, zda lze napravit to, co bylo rozbito.
Jmenuji se Marie a už dva roky jsem neviděla svou vnučku. Moje dcera Jana mě považuje za nestabilní a odmítá každý můj pokus o sblížení. Každý den se ptám sama sebe, kde jsem udělala chybu a jak mohu znovu získat důvěru své rodiny.
Jmenuji se Marta, jsem matka dvou dětí z malého města u Brna. Jednoho večera mi opatrovatelka oznámila, že můj syn zmizel, což spustilo lavinu událostí, které odhalily staré rodinné křivdy a roztrhly naši rodinu. V příběhu popisuji, jak se z obyčejného dne stala noční můra a jak jedno anonymní udání změnilo vše.
Jsem Marie, babička, která miluje svou rodinu nade vše. Po bolestivém rozhovoru s mojí snachou Lenkou jsem se stáhla do ústraní, ale jednoho dne mě zoufalý telefonát přivedl zpět do jejich života. To, co následovalo, změnilo nejen náš vztah, ale i mě samotnou.
