Všechno začalo na naší svatbě, kdy se dvě rodiny kvůli malichernostem pohádaly a já zůstala mezi nimi, snažíc se zachránit poslední zbytky klidu. Moje tchyně, paní Alena, mě nikdy nepřijala, protože jsem byla tichá a jiná, zatímco můj muž Honza byl vždy miláčkem všech. Tohle je příběh o tom, jak tradice, hrdost a nevyřčená slova málem zničily naše manželství.
Jsem Alena, matka tří dětí, která se snaží udržet rodinu pohromadě navzdory každodenním starostem a finančním problémům. Jednoho večera, kdy už jsem byla na pokraji sil, se stalo něco nečekaného – děti si samy připravily slavnostní večeři. Tento zapomenutý okamžik mi připomněl, že i v obyčejných dnech může vzniknout něco výjimečného.
Po odchodu do důchodu jsem ztratila smysl života a pocit, že jsem potřebná. Vzpomínám na roky v knihovně, na rodinu, která mě potřebovala méně a méně, a na vnitřní boj s pocitem zbytečnosti. Hledám nový smysl a ptám se, jestli stáří opravdu znamená konec užitečnosti.
Jmenuji se Ludmila a píšu o dni, kdy mě moje dcera, Markéta, požádala, abych opustila náš byt. V ten den vypluly na povrch všechny naše rodinné křivdy, nevyřčená slova a zklamání, a já poprvé v životě pocítila, jaké to je být cizincem ve vlastním domově. Toto je příběh o ztrátě, nepochopení a těžké cestě za odpuštěním.
Celý život jsem žila ve lži, abych ochránila svou dceru. Musela jsem se stát někým jiným, abych jí dala šanci na lepší život. Teď, když je dospělá, přemýšlím, jestli jsem jí dala víc, nebo jí něco zásadního vzala.
Každý rozhovor s mámou se točí kolem mého bratra Petra, který je už přes čtyřicet a stále sám. Máma tvrdí, že za to nemůže, ale já vím, že její výchova a přehnaná péče ho připravily o možnost žít vlastní život. V tomto příběhu odhaluji rodinné napětí, nevyřčené výčitky i bolestné pravdy, které nás všechny poznamenaly.
