Jmenuji se Petra Novotná a můj syn Matěj je už v osmnácti měsících větší než jeho tříletá sestra Anička. Každý den čelíme zvědavým pohledům, nevyžádaným radám i obavám o jeho zdraví. Náš příběh je o tom, jak těžké je být jiný v české společnosti, kde se odlišnost často trestá nepochopením.
Jmenuji se Anička a odjakživa jsem milovala kreslení a tvoření, ale babička s dědou mi každý rok dávají panenky a stavebnice, které mě vůbec nebaví. Snažila jsem se jim vysvětlit, co mě opravdu těší, ale oni trvají na svém, protože „tohle je pro holčičky nejlepší“. Tenhle příběh je o tom, jak moc může bolet, když vás vlastní rodina nechce slyšet, i když křičíte celým srdcem.
Vždycky jsem věřila, že prázdniny u babičky jsou pro mé děti tím nejlepším. Letos mě ale jejich nečekaný telefonát donutil přehodnotit nejen vztahy v rodině, ale i vlastní představy o tom, co je pro ně dobré. Příběh o strachu, vině a odvaze postavit se pravdě.
Jmenuji se Veronika a nikdy jsem nevěřila, že jedno obyčejné přání může změnit celý život. Vyrůstala jsem v pěstounské péči a vždycky jsem toužila po skutečné rodině. Tento příběh vypráví o tom, jak jsem se rozhodla napsat Ježíškovi a jak se mé největší přání stalo skutečností – ale cesta k tomu byla plná bolesti, nejistoty i nečekaných zvratů.
Jmenuji se Anička a svůj domov jsem hledala dlouhé roky. Po odchodu maminky jsem žila v dětském domově, kde jsem každý den čekala, že si pro mě přijde. Nakonec jsem našla novou rodinu, ale cesta k ní byla plná bolesti, strachu i naděje.
Jmenuji se Tomáš a v sedmi letech jsem napsal dopis, ve kterém jsem prosil o novou rodinu. Po rozdělení se sourozenci v pěstounské péči jsem se snažil najít místo, kde bych mohl znovu věřit a patřit. Můj příběh je o naději, bolesti odloučení a odvaze dítěte hledat lásku.
