Jmenuji se Ivana a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem porodila svého syna a nechala ho v porodnici. Tento příběh je mým pokusem vysvětlit, proč jsem to udělala, když jsem čelila vlastním démonům a tlaku společnosti. Možná mě odsoudíte, možná pochopíte – protože život není jen černobílý.
Všechno začalo jednoho deštivého odpoledne, kdy jsme se s mámou a bratrem sešli u mě doma, abychom probrali tátovo dědictví. Místo klidné domluvy se ale otevřely staré rány, vyplavaly na povrch dávné křivdy a závist, která mezi námi bublala už roky. Ten den jsem si musela položit otázku, co pro mě vlastně znamená rodina a jestli je možné odpustit.
Jednoho deštivého odpoledne mi nečekaná návštěva mé tchyně obrátila život naruby. Musela jsem čelit zradě v rodině a rozhodnout se, zda dokážu odpustit člověku, od kterého jsem to nejméně čekala. Toto je můj příběh o bolesti, ztrátě a síle odpuštění.
Před čtyřmi lety jsem během jediné noci přišla o svého bratra Tomáše a s ním i o celou naši rodinu. Od té doby se snažím najít cestu zpět k sobě, ale bolest, vina a nevyřčená slova mi to neustále komplikují. Toto je můj příběh o tom, jaké to je žít s minulostí, která se odmítá stát minulostí.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, že jedno auto dokáže rozdělit rodinu. Moji tchán a tchyně dali přednost svému novému vozu před časem s naší dcerou, a já se cítím rozpolcená mezi loajalitou k manželovi a bolestí své malé holčičky. Každý den přemýšlím, jak mám žít s vědomím, že někdo upřednostní materiální věci před láskou k vlastní krvi.
Jmenuji se Alena a nikdy bych nevěřila, že největší boj o svůj domov povedu s vlastní tchyní. Když byl můj manžel Petr dlouhodobě pracovně v zahraničí, Ludmila se rozhodla, že v našem bytě nemám co dělat. Modlitba a víra mi pomohly přežít chvíle, kdy jsem byla na dně a musela bojovat za sebe i za naši rodinu.
Jmenuji se David a vyprávím o dni, kdy jsem omdlel před celou třídou, zatímco pan učitel Novotný ignoroval mé prosby o pomoc. Můj táta, Petr, musel čelit pravdě, kterou škola nechtěla slyšet. Je to příběh o bolesti, nespravedlnosti a tichu, které ničí důvěru mezi dětmi, rodiči a školou.
Můj muž, Petr, odešel začátkem devadesátých let a nechal mě samotnou s našimi dětmi. Po pěti letech se vrátil s kufrem a sliby, které už dávno ztratily váhu. Toto je můj příběh o zradě, přežití a otázce, zda lze někdy odpustit to, co jednou navždy zlomilo srdce.
Jmenuji se Jana a nikdy jsem si nemyslela, že budu muset své dceři pomáhat projít stejným peklem, jakým jsem kdysi prošla já. Když mi bylo dvacet, zůstala jsem těhotná a sama, protože Petr utekl, jakmile zjistil, že čekám dítě. O dvacet let později se historie opakuje s mou dcerou Terezou – a já musím najít sílu být jí oporou, i když sama stále cítím bolest z minulosti.
Našla jsem starou dřevěnou krabičku po babičce a v ní prsten, který roztrhl naši rodinu na kusy. Musela jsem čelit dávným lžím, bolestným vzpomínkám i vlastnímu strachu z pravdy. Tahle cesta mě naučila, že někdy je poznání pravdy těžší než žít v nevědomosti.
Všechno začalo, když jsem z lásky k bratrovi souhlasila, že jeho auto zaregistruji na své jméno. Netušila jsem, jaké dluhy, hádky a pocity zrady to přinese. Dnes přemýšlím, kde je hranice mezi pomocí a naivitou.
Jmenuji se Ivana a už půl roku se vyhýbám manželově rodině poté, co mě na rodinné večeři hluboce zranili. Můj muž Darek nechápe mou bolest a nutí mě vrátit se ke stolu, což vyústí v jeho ultimátum. Toto je můj boj za vlastní důstojnost, lásku a hranice v české rodině.
