Jmenuji se Tomáš a nikdy nezapomenu na den, kdy mi zavolali ze školy, že můj syn Matěj omdlel a zranil se. Vždycky jsem ho učil, jak se má zachovat, když cítí, že na něj jde slabost, ale tentokrát to neudělal. Když jsem zjistil, proč, roztrhlo mi to srdce a změnilo pohled na celý náš školní systém.
Jedno ráno jsem nastoupil do autobusu cestou do práce a kvůli drobné chybě a roztržitosti způsobené mou dcerou jsem se dostal do konfliktu s řidičem. Banální situace se rychle změnila v dramatickou hádku před zraky ostatních cestujících. Tento zážitek mě donutil přemýšlet o lidskosti, empatii a o tom, jak snadno může být člověk odsouzen.
Ve svých devětašedesáti letech jsem poprvé pocítil, jaké to je znovu milovat – a zároveň se bát, že všechno ztratím. Snažil jsem se najít smysl v každodennosti, vyrovnat se s minulostí a pochopit, že štěstí není trvalý stav, ale mozaika okamžiků. Tento příběh je o odvaze začít znovu, i když už si myslíte, že je pozdě.
Jednoho deštivého odpoledne jsem zjistila, že mi zmizela vajíčka, která jsem si schovala na pečení. Když jsem se zeptala své snachy Jitky, kde jsou, obvinila mě z lakoty a oznámila, že si koupí vlastní lednici. Tahle drobná událost rozvířila v naší rodině staré křivdy a otevřela bolestivé otázky o soužití několika generací pod jednou střechou.
Jsem Jana a nikdy bych nevěřila, jak obyčejná otázka u nedělního oběda může roztrhnout naši rodinu. Můj manžel Tomáš odmítá jít na můj pracovní večírek a moje matka do toho vnáší ještě víc napětí. Všechno, co jsme s Tomášem dlouho zametali pod koberec, najednou vyplulo na povrch.
Držím v ruce sklenici vody a přemýšlím, proč mě tak tíží. Můj život se rozpadá pod tíhou starostí, které si nedokážu pustit z hlavy – rozvod, nemoc matky, dluhy. Příběh o tom, jak těžké je pustit minulost a začít znovu dýchat.
Jmenuji se Lucie a nikdy jsem si nemyslela, že budu muset volit mezi svou vlastní matkou a tchyní. Když se zdraví mé tchyně paní Novotné začalo zhoršovat, ocitla jsem se v pasti mezi očekáváními své rodiny a povinnostmi k manželovi. Tento příběh je o tom, jak těžké je někdy najít rovnováhu mezi láskou, loajalitou a vlastním štěstím.
Jmenuji se Božena a celý život jsem žila v malém bytě na okraji Brna. Po smrti manžela jsem zůstala sama, zatímco moje rodina na mě postupně zapomněla. Teprve když jsem napsala poslední vůli, začali si mě všímat – ale bylo už příliš pozdě.
Jmenuji se Lucie a deset let jsem žila ve stínu své tchyně, která nikdy nepřijala mě ani mého syna Matěje. S manželem Tomášem jsme se poznali na vysoké škole a mysleli jsme si, že láska překoná všechno, ale rodinné vztahy nás zlomily. Dnes stojím před rozhodnutím, které změní život nejen mně, ale i mému synovi.
Jmenuji se Tereza a můj život se navždy změnil po autonehodě, která mě upoutala na invalidní vozík. Přesto jsem se rozhodla vdát za svého přítele Tomáše, i když moje rodina i okolí měli pochybnosti. V den svatby na břehu Vltavy jsem musela čelit nejen svým obavám, ale i předsudkům ostatních.
Jednoho deštivého večera mi zavolala moje neteř Anička a poprosila mě, jestli bychom si mohli promluvit. Netušil jsem, jak moc tahle návštěva změní nejen její život, ale i ten můj. V příběhu se otevírají staré rodinné rány, které jsme se všichni snažili léta přehlížet.
Jmenuji se Jana a každý rok jsem na manželovy narozeniny vařila pro jeho nepozvanou rodinu, která se u nás vždycky objevila bez pozvání. Letos jsem se rozhodla, že to změním, a to, co následovalo, otřáslo základy naší rodiny. Příběh o odvaze postavit se za sebe, o českých rodinných zvycích a o tom, jak těžké je někdy říct dost.
