Jmenuji se Marie a nikdy bych nevěřila, že se jednoho dne budu cítit jako cizinec v domě své vlastní dcery. Přestěhovala jsem se k Ivaně, protože mi slíbila lásku a společnost, ale místo toho jsem se stala neviditelnou. Sdílím svůj příběh, abych pochopila, kde jsem udělala chybu, a co znamená být matkou, když už vás nikdo nepotřebuje.
Jmenuji se Jana a žiju v malém bytě v Brně se svým manželem Petrem a našimi dvěma dětmi. Moje tchyně, paní Alena, pořád vypráví, jak moc jí chybí vnoučata, ale když ji potřebujeme, vždycky si najde výmluvu. Tato situace mě ničí a nutí mě přemýšlet, co je v naší rodině vlastně opravdu důležité.
Před půl rokem se moje tchyně, kdysi milující babička, přestala objevovat v našem životě. Každý den sleduji smutek svých dětí, které se ptají, proč už babička nechodí. Bojuji s vlastní bolestí i snahou ochránit rodinu před pocitem odmítnutí.
V osmnácti jsem zjistila, že čekám dítě, a s mým mužem Tomášem jsme začali snít o vlastním domově. Místo radosti nás ale čekaly dluhy, hádky a zklamání, když se ukázalo, že realita bydlení v Česku je mnohem tvrdší, než jsme čekali. Příběh o tom, jak snadno se může sen o rodinném štěstí změnit v boj o přežití.