Od útlého věku měla Ema vše, co si mohla přát, což z ní dělalo terč závisti jejích přátel. Jen její spolužačka, Sára, jednou řekla: „Nezávidím ti. S rodiči, jako máš ty, musí být život nesnesitelný! Řídí každý tvůj krok, rozhodují za tebe a říkají ti, jak máš žít.“ Skutečně, Ema neměla snadný život. Neměla žádnou svobodu volby, ani v
Poprvé od chvíle, kdy se její syn Jakub zamiloval do svobodné kamarádky své ženy a opustil svou rodinu, musela paní Nováková prosit svou bývalou snachu, Emu, aby jí dovolila vidět vnoučata. Možná by paní Nováková našla smysl v cestování nebo nečekaném vztahu, kdyby své vnoučata milovala o něco méně. Nicméně se stalo, že
„Měla sis něco přinést s sebou. Dobře, musíme jít. Jinak kvůli tobě přijdeme pozdě.“ Tereza zavřela za sebou dveře, nechávajíc svou matku a syna za sebou.
Malý Tomášek přiběhl s otevřenou náručí. Osmiletá Anička stála v rohu, kousala si ret—babička pro ni nic nepřinesla. Vždycky to tak bylo, ale nikdy si nestěžovala.
Když byly Jakubovi pouhé 4 roky, jeho otec opustil rodinu. Brzy poté se jeho matka odstěhovala do jiného kraje, aby uživila rodinu. Zatímco byla pryč, Jakub toužil po její přítomnosti. Vychovávala ho babička, naučil se číst a psát, ale vždy cítil prázdnotu. Přestože měl rodiče, Jakub se cítil naprosto sám. Přísahal
Ať se stane cokoliv, rodiče jsou vždy připraveni pomoci. Ať už jde o neúspěch v práci nebo rozchod, na podporu rodičů se můžete vždy spolehnout. Někdy však návrat domů odhalí víc než jen útěchu.
Někdy je pocit zklamání zcela oprávněný. To je situace, ve které se ocitla Jana, hlavní postava dnešního příběhu. Čtěte dál, abyste zjistili, co se stalo a proč.
A ne, věřte mi, tohle není další příběh o zlé snaše. Na druhou stranu, čas ukáže, protože jsme ji ještě neměli šanci dostatečně poznat.
Moje laskavá máma se rozhodla vzdát se dědictví, domu, ve prospěch své starší sestry. Teta Lenka má těžký život, žije v malém bytě se svým synem, snachou a dvěma vnoučaty. Mezitím já žiji s rodiči mého manžela a šetřím na hypotéku, a mám mladšího bratra, o kterého se musím starat. Zdá se, že máma se o mou situaci nezajímá.
Paní Nováková byla v pozdních sedmdesátých letech. Její dcera a syn diskutovali o prodeji domu, ve kterém žila. Rozhodli se přestěhovat svou matku do města. Ale paní Nováková z toho nebyla nadšená. Koneckonců, její rodiče tam žili celý život. Nechtěla opustit své rodné město. Ale její děti to nechtěly nechat být a neustále téma znovu otevíraly. Paní Nováková se cítila zahnaná do kouta a bezmocná.
– Moje dcera bude mít čtyřicet! – říká pětašedesátiletá paní Nováková. – Rozhodli jsme se letos uspořádat rodinné setkání. Už je to věčnost, co jsme se všichni viděli, ani si nepamatuji, kdy to bylo naposledy! Moje dcera se nedávno přestěhovala do nového domu a renovuje, takže jsme se rozhodli hostit všechny u nás. Máme čtyřpokojový dům.
Můj manžel je jedináček, a to jsem věděla ještě před svatbou. Upřímně, hodně mě to znepokojovalo, ale nechala jsem si to pro sebe. Přemýšlejte o tom: mám dvě děti z prvního manželství a on má dceru. Jaká je šance, že mě jeho matka přijme? Mýlila jsem se. Jak se ukázalo,
