Tomáš pracuje neúnavně, zatímco jeho žena zůstává doma. Neviním ji, ale zdá se, že moje snacha ho využívá. Tento dárek ukázal pravou povahu všech.
„Poslouchej mě, synu…“ zašeptala matka. Každé slovo bylo pro ni boj. Nemoc jí pomalu vysávala život. Ležela v posteli, vyhublá. Michalovi se zdála jako stín ženy, kterou kdysi byla. Vždy byla vysoká, silná a usměvavá. Ale teď… „Synu, prosím, neopouštěj Lýdii… Potřebuje někoho, kdo se o ni postará. Není jako ostatní…“
Paní Nováková byla neobvyklá žena. Byla atraktivní, upravená a vždy měla stylový účes. Měla však obtížnou povahu. Její hlas byl hlasitý, nebyla příliš zdvořilá a často pomlouvala lidi kolem sebe. Nevadilo jí to dělat ani v jejich přítomnosti. Jak se lidé cítili, ji příliš nezajímalo. Často mluvila o svých problémech se svými
Byla to tátova vina? Mámin křehký obrys byl viditelný skrz její noční košili. Tátovo nové auto bylo dalším živým vzpomínkou z Jakubova dětství. Mámina neustálá přítomnost na gauči v obýváku byla známkou její deprese, ale Jakub to pochopil až později. V 90. letech nikdo v jejich malém městě nemluvil o duševním zdraví.
Sedící v čekárně, žena prázdně zírala na podlahu, snažíc se ignorovat hovory cizích lidí. Měla pocit, že čas stojí a netušila, jak dlouho tam bude.
Zima. Pozdní večer. Nora právě usnula, takže jsem šla do kuchyně uvařit si čaj. Jsme teď jen my dvě, i když ještě nedávno jsem měla velkou rodinu. Ale jednoho dne mi manžel zavolal a řekl, že už se nevrátí domů. Nikdy. Prostě se zamiloval do jiné ženy. Byla jsem na to trochu připravená, protože jsem už nějakou dobu tušila, že má manžel poměr.
Oslavili jsme tuto příležitost v úzkém rodinném kruhu: jen táta, máma a já. Bylo to tátovo přání a máma i já jsme souhlasili. Nechtěl jsem
Telefon zazvonil a ozval se ustaraný, mladý hlas: „Milujeme se. Prosím, pusť ho!“ – „Víte, slečno, já svého manžela nepřivázala k radiátoru ani nezamkla do sklepa. Tak bojujte za svou lásku! Hezký den.“ Emma zavěsila. „Tohle je poprvé. Taková drzost. No, brzy bude doma na večeři, takže má hodně co vysvětlovat…“
Jednoho večera jsem se vracel z práce, když jsem si všiml svého souseda Marka, jak sedí na verandě, slzy mu stékaly po tváři. Středně starý muž, zíral prázdně do dálky, neschopen skrýt svůj smutek. Bylo jasné, že se stalo něco významného. Přistoupil jsem k němu a zeptal se, jestli mohu nějak pomoci. Odpověděl: „Nikdo mi teď nemůže pomoci, je příliš pozdě…“
Žena má dvě děti: staršího syna, Gregora, kterému je 37 let, a dceru Hailey, která studuje na vysoké škole. Hailey stále žije s matkou, zatímco Gregor se už dávno odstěhoval.
– Jak jsi mohla zapomenout na svou vnučku tak rychle? Měla narozeniny, právě jí bylo 15! Chápu, že jsem pro tebe cizí, ale Anička! Je to tvoje vnučka.
Její telefonáty mi už nepřinášejí radost. Když jí dáme všechno, zase zmizí. A pak jí na mně ani na mém manželovi nezáleží. Nezáleží jí.
