Když jsme vyrůstali, často jsme se s bratrem hádali. Je o tři roky mladší než já a náš táta téměř vždy stál na jeho straně. Zvláště pokud šlo o hádky. Škola pro mě byla trochu útočištěm; nebyli tam rodiče, kteří by zasahovali, a moji přátelé mi rozuměli. Často kritizovali Jakuba za jeho aroganci a domýšlivost. Neuplynul den, aby se mi nevysmíval kvůli mým zájmům a volbám.
Zvláště poté, co jsem se po rozvodu rodičů rozhodla žít s tátou. Teď jsem dospělá a mám vlastní dceru, ale stále nevím, co od ní očekávat.
„Můj manžel a já jsme se rozvedli, když bylo našemu nejstaršímu synovi 12 let a naší nejmladší dceři teprve 6. Musela jsem vychovávat děti sama a nikdy jsem se znovu nevdala. Navzdory výzvám se mi podařilo udržet rodinu pohromadě s pomocí mé matky. Byla pro nás požehnáním, starala se o děti, zatímco jsem pracovala dlouhé hodiny. Nyní, o několik let později, se moje snacha rozhodla, že bychom se měli vídat jen o svátcích, i když jsme jim darovali dům.“
Když jsme začali společný život, myslela jsem si, že ho miluji. Seznámili jsme se na večírku u společných přátel, chodili spolu několik měsíců a pak mě požádal o ruku. Teď, po letech, jsem uvězněná v manželství bez lásky a bojím se udělat rozhodnutí.
Úmyslně jsem tuto návštěvu odkládala, protože po 10 letech manželství vím, že setkání s mou tchyní nikdy nekončí dobře. Faktem je, že moje tchyně, Alena, má způsob, jak z každého setkání udělat výzvu.
Malý Tomášek, cítící se sklesle, se stáhl do svého koutku s hračkami. Učitelka k němu přistoupila a vysvětlila, že jeho matka nechala řediteli vzkaz—nikdo kromě ní ho nesmí vyzvednout.
Můj syn si vzal mazanou ženu, která ho má omotaného kolem prstu. Teď ho obrací proti mně, tvrdí, že nechci jeho štěstí a myslím jen na sebe. Problém je, že odmítám vyměnit domy s nimi. Mám jen jedno dítě a můj manžel zemřel před několika lety. Vychovali jsme ho v milujícím domově a poskytli mu vše potřebné.
Paní Novákovou jsem poznala přes svou matku. Pracovaly spolu. I když se časem přestaly vídat, ráda jsem se s paní Novákovou občas setkávala. Měly jsme podobné povahy. Život paní Novákové nebyl vůbec snadný. Ve třiceti pěti letech porodila svého druhého syna a jen o rok později její milovaný manžel náhle zemřel. Zůstala sama v malém dvoupokojovém bytě s
Paní Novákovou jsem poznal přes svou tetu. Pracovaly spolu. I když se časem přestaly vídat, občas jsem si s paní Novákovou rád popovídal. Měli jsme podobné povahy. Život paní Novákové nebyl vůbec snadný. Ve třiceti pěti letech porodila svého druhého syna a jen o rok později jí náhle zemřel milovaný manžel. Zůstala sama v malém dvoupokojovém bytě s
Často se říká, že lidé v malých českých městech jsou úzce propojeni. Že ti, kteří vyrůstají v náročných podmínkách, se musí milovat a podporovat po celý život. Ale ve skutečnosti to není tak jednoduché. Pravdou je, že jakmile jsou dost staří na to, aby se rozhodovali sami, mladí lidé se snaží opustit své rodné město co nejrychleji.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu cítit zášť vůči své mámě a bratrovi. Byla jsem vychována jinak. Ale život se vyvinul tak, že se nemohu zbavit pocitu nespravedlnosti. Co mám v této situaci dělat? Nedokážu se rozhodnout sama. Vyrůstali jsme v těsně spjaté rodině, ale teď je všechno jiné.
Jsou to tři roky, co jsem ztratila manžela. Cítím se neuvěřitelně osamělá. Opravdu jsem chtěla vybudovat blízký vztah s mou snachou a doufala jsem, že budu nápomocná.
