Nejde jen o nekonečné domácí práce nebo úkoly, které přinášejí málo radosti. Jde také o nedostatek ocenění, povzbuzení a vděčnosti. Manžel Sáry jí nikdy nepoděkoval.
Vypadali jako dokonalý pár, vždy zamilovaní a podporující se navzájem. Jistě, občas se pohádali, ale kdo ne? Vždy se usmířili. Ale tentokrát ne. Co se stalo? Měli další hádku a ona řekla to, co vždycky: „No, jestli to tak cítíš, můžeš zůstat tady, ale já jdu k mámě!“ Tentokrát to bylo jiné.
Měli jsme spolu hezké chvíle; byl to slušný muž, pracoval přiměřeně dobře a na jeho plat bych si nestěžovala. Celkově byl živý člověk, ale život s ním se ukázal být noční můrou.
„Tak co budeš dělat? Prostě to necháš být? Opravdu to můžeš přijmout?“ ptá se její kamarádka. „Nevím, co mám dělat,“ přiznává Eva. „Na jednu stranu mě to rozčiluje. Ale na druhou…“
Miluji ho z celého srdce. Pohádala jsem se s tchyní kvůli tomuto domu. Jsme spolu tři roky. Žijeme v mém domě. Protože v blízké budoucnosti
Naďa a Karel jsou manželé už tři desetiletí, ale Naďa ho nikdy skutečně nemilovala. Vstoupila do manželství bez velkého přemýšlení, věřila, že nakonec najde někoho, koho bude milovat, a pak Karla opustí. Život však měl jiné plány a ona nikdy toho zvláštního někoho nepotkala. Nyní přemýšlí o letech tichého utrpení a volbách, které ji sem dovedly.
Mladý pár žil s rodiči Magdalény. Nedávno zemřel Magdalénin otec a její matka, Eva, byla hluboce zasažena ztrátou. Aby pomohl své matce se s tím vyrovnat, Jakub
Máme běžné práce, děti a otravné příbuzné. Neustále se hádáme kvůli jedné věci: moje žena vždy utrácí příliš mnoho.
Ano, můj manžel pochází z velmi bohaté rodiny. Jeho rodiče nám po svatbě darovali dům. O několik let později se jeho rodiče rozhodli odstěhovat do zahraničí.
Tento článek zkoumá složité dynamiky smíšených rodin prostřednictvím příběhu Veroniky, která se potýká s přijetím syna svého manžela Jakuba z jeho předchozího manželství. Přestože o synovi Tomášovi věděla před svatbou, Veronika se cítí nepřipravená na realitu nevlastní matky.
Můj telefon byl na pokraji výbuchu, neustále mi zvonil od rozhovorů s mou matkou a tchýní. Zpráva byla vždy stejná: „Odpusť mu, buď moudřejší, neznič svou rodinu.“ Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že nebylo co ničit, protože pravá rodinná jednota nikdy neexistovala. Vzali jsme se teprve před rokem, láska mě oslepila, ale cestou odpuštění a porozumění jsme našli způsob, jak naši rodinu znovu postavit silnější než kdy předtím.
Vzala jsem se mladá a rychle jsem se stala matkou, což mě zavedlo do složité rodinné dynamiky. V osmnácti letech jsem se zamilovala a vzala si Karla. O rok později se nám narodil syn. Nyní veškerý můj příjem jde na podporu mé matky, s níž žijeme. Karel trvá na tom, abychom se odstěhovali, ale myšlenka nechat mé rodiče samotné je pro mě nesnesitelná.
