„Bylo to naše druhé manželství. Moje první manželství bylo katastrofou, a to její také. Byli jsme spolu více než pět let. Jak jsem si nyní uvědomil, ona potřebovala muže a já se snažil vyrovnat se s těžce poškozeným sebevědomím po prvním rozvodu. Upřímně, myslel jsem si, že mám štěstí, ale brzy jsem si uvědomil, že to tak vůbec není…“
Od dětství jsem věřila, že láska je nejdůležitější věcí ve vztahu a vše ostatní je druhořadé. Vzala jsem si svého manžela poměrně brzy, ještě během studia na vysoké škole. Můj manžel, Jan, byl mým spolužákem. Nepocházel z bohaté rodiny, ale já už měla svůj vlastní byt, který jsem zdědila po babičce. Svého manžela jsem hluboce milovala a nic jiného pro mě nebylo důležité.
Tato slova pronesla moje vlastní matka, když jsem se k ní rozhodla přijít a postěžovat si na svého manžela. Mám velkou rodinu. Jsem starší než téměř všechny své sestry a bratry.
Je mi líto mého manžela; nezaslouží si takové zacházení. A já jsem svou tchyni nevystrnadila – nikdo ji nevystrnadil. Jen se nechce vrátit poté, co odešla.
