Jsem Lucie a vyprávím svůj příběh o tom, jak jsem se zamilovala do Honzy, rychle se vdala a ocitla se v pasti společného bydlení s jeho rodiči. Tchyně rozhodovala o všem, včetně našeho života a financí, zatímco já jsem byla jen stínem v jejich domě. Nakonec jsem našla odvahu odejít a začít znovu u své mámy.
Jednoho večera mi manžel oznámil, že mám začít platit nájem a kupovat plenky pro našeho syna, přestože jsem pracovala jen na částečný úvazek kvůli péči o dítě. Tato slova ve mně zanechala hlubokou ránu a postupně rozložila naši rodinu. V tomto příběhu popisuji, jak jsem se cítila, co všechno jsem musela překonat a jak se dívám na spravedlnost v rodině dnes.
Jmenuji se Lucie a nikdy jsem nechtěla děti. Můj muž, rodina i celé okolí mi to nikdy nedokázali odpustit – a já jsem roky balancovala mezi vinou, vzdorem a touhou po svobodě. Toto je můj příběh o tom, co znamená být jiná v zemi, kde se mateřství považuje za samozřejmost.
Jmenuji se Jana a vyprávím svůj příběh o tom, jak jsem po letech ponížení a nepochopení od manžela našla odvahu postavit se za svou důstojnost. Nejbolestivější chvíle přišly po narození naší dcery, kdy jsem zůstala sama, ale právě tehdy jsem pochopila, že slzy mohou být začátkem odvahy. Dnes sdílím svou cestu a ptám se: kolik z nás ještě mlčí ze strachu před odsouzením?
Jmenuji se Lenka a můj syn Tomáš se narodil s velkým mateřským znaménkem na tváři. Bojovala jsem s předsudky, pohledy i vlastními obavami, ale rozhodla jsem se udělat něco nečekaného, abych mu ukázala, že je dokonalý takový, jaký je. Tím jsem změnila nejen náš život, ale i pohled lidí v našem městě.
Sedím u kuchyňského stolu a čekám na zprávu od své dcery, která už dva roky nepřišla. Každý den se ptám sama sebe, kde jsem udělala chybu, a snažím se pochopit, proč mě moje vlastní dítě odmítá. Sdílím svůj příběh v naději, že mi někdo porozumí nebo mi pomůže najít odpověď.
Po letech, kdy jsem se obětovala pro svou rodinu, jsem si poprvé dovolila myslet na sebe a odjet na dovolenou. Místo pochopení jsem však narazila na vlnu odsouzení, která otřásla všemi mými vztahy. Tato zkušenost mě přiměla přehodnotit, co znamená být matkou, manželkou a zároveň ženou s vlastními sny.
Jmenuji se Eliška a stále cítím tíhu těch patnácti minut, kdy jsem poprvé nechala svého syna u maminky. Důvěra, strach a vina se ve mně mísí pokaždé, když si na ten den vzpomenu. Tato zpověď je mým pokusem pochopit, kde končí péče a začíná nezodpovědnost.
Dva roky po svatbě s rozvedeným Petrem se mi život obrátil naruby. Jeho dcera Klára se nastěhovala k nám do malého bytu a naše sny o společném štěstí se začaly rozpadat pod tíhou každodenních konfliktů. Teď stojím před rozhodnutím, zda zůstat, nebo odejít – a ptám se sama sebe, jestli láska opravdu stačí.
Jsem Jana, zůstala jsem sama se třemi dětmi poté, co mi tragicky zemřel manžel. Moje vlastní matka mi odmítá pomoci s hlídáním, a já musím každý den bojovat o přežití a důstojnost. V tomto příběhu sdílím své zoufalství, vinu i naději, že snad někdo pochopí, jak těžké je být osamělou matkou v Česku.
Jmenuji se Klára a v srdci Prahy prožívám mateřství, které je mnohem osamělejší, než jsem si kdy dokázala představit. Moji rodiče bydlí jen pár ulic od nás, ale místo podpory cítím jen chlad a odstup. S manželem Tomášem jsme mladí, zamilovaní a vyčerpaní – a já se ptám: proč je někdy rodina tak vzdálená, i když je fyzicky tak blízko?
Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, že mě vlastní rodiče dokážou zavrhnout v nejhorší chvíli mého života. Po těžkém pobytu v nemocnici jsem čekala podporu, místo toho přišlo mlčení a odmítnutí. Teď stojím před otázkou, jak žít dál bez jejich lásky a co vlastně znamená rodina.
