Můj syn se oženil před téměř deseti lety s ženou, která byla již jednou vdaná a měla krásnou dceru. Přijala jsem jak dítě, tak její matku s otevřenou náručí. Vždy jsem mladou rodinu podporovala, někdy finančně, někdy hlídáním dětí, aby si můj syn a jeho žena mohli odpočinout. Můj vztah s mou snachou nikdy nebyl skvělý, ale nikdy jsme se nehádaly. Její první
Nikdy jsme neměli domácí mazlíčky a nikdy jsem necítil potřebu nějakého mít. Náhodou moji rodiče sdíleli stejný názor, takže jsem nikdy o mazlíčka nežádal. Ale jednoho dne se všechno změnilo.
Po svatbě jsme se s manželem rozhodli nejprve pronajmout byt. Více než pět let jsme pečlivě šetřili na vlastní bydlení. Ty roky jsem strávila představami o našem prvním domově—prostorném dvoupokojovém bytě s velkou kuchyní, útulným obývacím pokojem, ložnicí a světlou koupelnou. Dětský sen! Sen, který se nikdy nesplní… protože můj manžel měl jiné plány.
Jednoduchý rozhovor mezi dvěma mladými dospělými vede k výměně telefonních čísel. Už tehdy jsem si všimla, že nevypadá jako typický městský kluk.
Tvrdí, že nám pomůže s dětmi, abych se mohl vrátit do práce, i když jí to dříve nikdy nezajímalo. Teď jsem v dilematu.
Když jsem vyrůstala, moji rodiče a prarodiče mi vštěpovali zásadu „rodina na prvním místě.“ Upřednostňujte potřeby domácnosti, a pokud zbydou peníze, pak můžete myslet na sebe. Můj manžel a děti byli vždy na prvním místě. Tato zásada mi pomohla vybudovat domov a vychovat dvě děti. Společně s manželem jsme jim poskytovali vše potřebné.
Od útlého věku byla moje dcera odhodlaná vdát se za bohatého muže. Nezáleželo jí na jeho charakteru, jen na tom, že jí může poskytnout život v luxusu. Teď chce rozvod, ale nemohu jí dovolit zahodit její zlatý lístek.
Moje matka byla vždy příliš zaneprázdněná svou kariérou, aby s námi trávila čas. Její práce byla její nejvyšší prioritou, což nás nechávalo cítit se zanedbaní a nedůležití.
Moje tchyně začala balit mé věci do kufrů a pak je vyhodila za dveře. Poté, co mě doslova vystrčila z domu, jsem nejprve zavolala svému otci a pak bratrovi. Žila jsem se svým přítelem více než čtyři roky, než jsme se vzali. Jmenuje se Jan a bydleli jsme spolu v domě jeho matky, protože tehdy to bylo nejpraktičtější řešení pro nás oba.
V té době bylo naší dceři Emě 16 let a našemu nejmladšímu, Jakubovi, sedm. Oba děti se právě chystaly do školy. Ema byla ve třetím ročníku střední školy a Jakub v první třídě. Výdaje byly značné. Netušili jsme, že toto rozhodnutí nás bude pronásledovat.
V naší rodině, která zahrnuje mého manžela a naši dceru, naprosto odmítám žít s mojí tchyní. Živě si pamatuji své dětství a dobu, kdy jsme všichni žili pohromadě. Bylo to daleko od ideálu.
Nastala náročná situace. Moje dcera se snažila projít nejtěžšími časy. Když se věci začaly usazovat, pokusila se zaměřit na svůj osobní život, ale překážky zůstaly.
