Rozhodli jsme se udělat velký krok a nastěhovat se spolu. Šest měsíců jsme jen přespávali u sebe navzájem, ale pak jsme začali žít v mém bytě. Během této doby jsem už splatila své studentské půjčky.
„Je mi 70 let a žiji sama. Požádala jsem své děti, jestli bych se mohla přestěhovat k nim, ale odmítly. Nevím, jak dál…“ V mnoha českých městech je osamělost běžným pocitem mezi staršími lidmi. Denní pohled na nespočet cizinců nepřináší žádnou radost. Pro staršího člověka je to nejtěžší věc, zvláště v jejich podzimních letech.
Nedávno jsem to zažila sama a zpočátku jsem nechápala, co se do mé bývalé tchyně dostalo. Možná změnila názor nebo hledala nějaké vykoupení.
„Tak co budeš dělat? Prostě to necháš být? Opravdu to můžeš přijmout?“ ptá se její kamarádka. „Nevím, co mám dělat,“ přiznává Eva. „Na jednu stranu mě to rozčiluje. Ale na druhou…“
Když jsem vyrůstal, moji rodiče měli na mě vysoké nároky a tlačili mě, abych exceloval ve všech aspektech života. Na ty roky vzpomínám s mixem strachu a zášti. Moje dny byly plné mimoškolních aktivit, dodatečných jazykových kurzů a pokročilých lekcí matematiky a vědy. Nyní, jako dospělý, si uvědomuji, jak ohromující to všechno bylo. Ale nic mě nemohlo připravit na šok z posledního rozhodnutí mého otce.
Každý Den Díkůvzdání a svátek slavíme vždy u našich rodičů. Maminka připravuje veškeré jídlo. Maminka také dává jídlo Alexovi a Ráchel, aby si ho vzali domů.
Můj snoubenec je rozpolcený mezi podporou mě a své matky. Všechny naše hádky se teď točí kolem svatby… a já jsem odhodlaná ji zrušit.
Moje matka zasvětila celý svůj život mé výchově a nikdy neuvažovala o znovu vdání. Upřímně řečeno, otcův odchod jsem přijal s klidem. Ale teď, po letech, se chce vrátit do mého života a já nevím, jak se s tím vypořádat.
Byla jsem milována, protože jsem pomáhala všem, nikdy se nehádala a vždy souhlasila s ostatními. Tyto vlastnosti a návyky, zakořeněné od dětství, mě provázely až do dospělosti. Teď se snažím žít svůj vlastní život, ale je to těžší, než jsem si kdy představovala.
Tehdy jsme s manželem mysleli, že to není žádný velký problém. Koneckonců, život nám přináší různé výzvy. Pokud můj syn skutečně miloval ji, byli jsme připraveni ho podpořit. Ale věci se zhoršily a teď se cítím jako outsider ve vlastní rodině.
Když se Eva vrátila z práce domů, její manžel Jan vypadal velmi znepokojeně. Seděl na gauči a hluboce přemýšlel. „Co se děje, miláčku?“ zeptala se Eva. Jan vysvětlil, že jeho matka opět přišla a začala si stěžovat. Řekla, že by se Eva neměla k ní chovat tak tvrdě. „Zase sem vtrhla…“
– „Opravdu tě chce poznat. Koneckonců, byla v zahraničí, když jste se s Honzou vzali a nemohla se zúčastnit vaší svatby!“ Samozřejmě jsem nečekala, co se stane dál.
