Jednoho deštivého večera jsem stál před dveřmi bytu své bývalé ženy a doufal, že mi otevře. Vzpomínky na naši společnou minulost mě pronásledovaly a já si uvědomil, jak moc jsem ztratil kvůli své vlastní slabosti. Teď už vím, že některé chyby se nedají napravit, a zůstává jen otázka, jestli mi někdy dokáže odpustit.
Jmenuji se Ivana a můj život se obrátil naruby ve chvíli, kdy jsem se rozhodla najít biologické rodiče své adoptované dcery Aničky. Když jsem je našla, stáli na hlavním nádraží v Praze s pár taškami a zoufalstvím v očích. Pozvala jsem je k nám domů, aniž bych tušila, jak moc to změní naše životy a jak hluboce budu muset přehodnotit, co znamená být matkou.
Když mě sousedka Jana požádala, abych se postarala o její maminku, netušila jsem, jak moc mi to změní život. Po odchodu do důchodu jsem se cítila zbytečná a osamělá, ale péče o paní Věru mi dala nový smysl. Přestože to nebylo vždy jednoduché, naučila jsem se, že i v pozdním věku může člověk najít radost a přátelství tam, kde by to vůbec nečekal.
Jsem Marie a poslední měsíce žiju ve vlastním domě jako host. Můj syn Michal a jeho žena Kateřina se ke mně nastěhovali po ztrátě práce, ale místo rodinné soudržnosti cítím jen samotu a bezmoc. Každý den bojuji s otázkou, jestli mám právo bránit svůj domov, nebo jestli bych měla odejít a začít znovu.
Vše začalo jedním šokujícím oznámením během štědrovečerní večeře, kdy mi snacha Lucie řekla, že se musím vystěhovat z domu, který jsem celý život budovala. Prožila jsem bolest, zradu i hněv, ale právě díky nečekanému gestu během svátků jsme si našli cestu zpět k sobě. Tento příběh je o hlubokých rodinných ranách, odpuštění a síle začít znovu.
Jmenuji se Lucie a můj život se obrátil vzhůru nohama, když můj manžel Petr začal trvat na tom, že se musíme odstěhovat z Prahy na venkov. Jeho dětské nadšení pro život mimo město mě nejprve pobavilo, ale brzy se proměnilo v nekonečné hádky a bolestné rozhodování. Vše vyvrcholilo během jedné návštěvy u mých rodičů, kde se ukázalo, že naše manželství stojí na hraně.
Od prvního dne manželství jsem se cítila spíš jako služka než partnerka. Všechno jsem obětovala pro klid v rodině, až jsem jednou zjistila, že už sama sebe nepoznávám. Toto je můj příběh o hledání vlastního hlasu a odvaze postavit se za sebe.
Po 25 letech manželství jsem se rozvedla s mužem, o kterém jsem si myslela, že ho znám. Myslela jsem, že náš rozchod byl klidný a bez dramat, dokud jsem ho neviděla s jinou ženou – ženou, kterou jsem znala až příliš dobře. Ten okamžik mi převrátil život naruby a donutil mě přehodnotit vše, čemu jsem věřila.
Jmenuji se Jana a nikdy nezapomenu na den, kdy můj syn Matěj přišel domů s očima plnýma slz a odhodlání. Jeho nečekané rozhodnutí darovat všechny své narozeninové peníze spolužákovi, který neměl ani svačinu, rozvířilo vlnu emocí a solidarity nejen v naší rodině, ale i v celé škole. Příběh o tom, jak jeden malý čin dokáže změnit pohled dospělých i dětí na svět kolem sebe.
Jmenuji se Martin a jednoho deštivého večera jsem stál na balkoně našeho bytu v Brně, zatímco moje žena Jana spala v ložnici. V hlavě mi vířily myšlenky na Lucii, kolegyni z práce, která mi poslední měsíce zamotala hlavu. Můj nejlepší kamarád Tomáš mi radil, abych si dal pozor, ale já jsem se ocitl v pasti vlastních citů a rozhodnutí, které změnilo celý můj život.
Jedno obyčejné sobotní dopoledne se mi obrátil život vzhůru nohama. Při úklidu sklepa jsem objevila starý deník svého manžela, jehož obsah mi navždy změnil pohled na něj i na naše manželství. Teď nevím, jestli dokážu žít dál s tím, co jsem se dozvěděla.
Můj manžel začal každý den chodit do kostela a já si myslela, že se opravdu změnil. Postupně jsem ale zjistila, že jeho nově nalezená víra byla jen zástěrkou pro něco mnohem bolestivějšího. Tento příběh je o zradě, o hledání pravdy a o tom, jak těžké je postavit se tváří v tvář realitě, kterou nechceme vidět.
