Jmenuji se Karolína a myslela jsem si, že být dokonalou manželkou znamená postarat se o vše. Ale když jsem začala ztrácet samu sebe a můj muž Petr přestal být tím silným mužem, kterého jsem milovala, pochopila jsem, že něco není v pořádku. Teď stojím před otázkou, jestli lze ztracenou rovnováhu ještě najít.
Jednoho večera jsem si uvědomila, jak snadno se žena může stát neviditelnou – nejen v restauraci, ale i ve vlastním vztahu. Pincér mě během večeře s manželem opakovaně přehlížel, jako bych byla jen stín, a já přesto na konci nechala spropitné. Tento zážitek mě přiměl přemýšlet, proč se tolik žen smiřuje s tím, že jsou přehlíženy, a co to znamená pro naše sebevědomí.
Jmenuji se Ivana a jednoho večera mi manžel Petr jedinou větou zničil sebevědomí. Od té chvíle se náš vztah začal rozpadat a já, matka dvou malých dětí, jsem musela bojovat nejen s jeho slovy, ale i s vlastním obrazem v zrcadle. Hledám cestu ven z bolesti, kterou způsobila slova nejbližšího člověka, a ptám se, jestli je možné znovu najít samu sebe.
Jednoho rána jsem se probudila a zjistila, že už nikdy nebudu chodit jako dřív. Můj manžel Petr se ale nevzdal a naučil se pro mě česat vlasy, abych se cítila krásná i v těch nejtěžších chvílích. Náš příběh je o bolesti, naději a síle obyčejné lásky.
Jmenuji se Jan a právě teď sedím v kuchyni, zatímco moje druhá žena Sabina na mě křičí, že žiju minulostí. V hlavě mi běží vzpomínky na Elišku a naši dceru Klárku, které jsem opustil kvůli touze po novém začátku. Teď, když vidím, jak se mi život rozpadá pod rukama, nevím, jestli mám sílu napravit své chyby.
Jednoho deštivého večera jsem stál před dveřmi bytu své bývalé ženy a doufal, že mi otevře. Vzpomínky na naši společnou minulost mě pronásledovaly a já si uvědomil, jak moc jsem ztratil kvůli své vlastní slabosti. Teď už vím, že některé chyby se nedají napravit, a zůstává jen otázka, jestli mi někdy dokáže odpustit.
Jmenuji se Ivana a můj život se obrátil naruby ve chvíli, kdy jsem se rozhodla najít biologické rodiče své adoptované dcery Aničky. Když jsem je našla, stáli na hlavním nádraží v Praze s pár taškami a zoufalstvím v očích. Pozvala jsem je k nám domů, aniž bych tušila, jak moc to změní naše životy a jak hluboce budu muset přehodnotit, co znamená být matkou.
Když mě sousedka Jana požádala, abych se postarala o její maminku, netušila jsem, jak moc mi to změní život. Po odchodu do důchodu jsem se cítila zbytečná a osamělá, ale péče o paní Věru mi dala nový smysl. Přestože to nebylo vždy jednoduché, naučila jsem se, že i v pozdním věku může člověk najít radost a přátelství tam, kde by to vůbec nečekal.
Jsem Marie a poslední měsíce žiju ve vlastním domě jako host. Můj syn Michal a jeho žena Kateřina se ke mně nastěhovali po ztrátě práce, ale místo rodinné soudržnosti cítím jen samotu a bezmoc. Každý den bojuji s otázkou, jestli mám právo bránit svůj domov, nebo jestli bych měla odejít a začít znovu.
Vše začalo jedním šokujícím oznámením během štědrovečerní večeře, kdy mi snacha Lucie řekla, že se musím vystěhovat z domu, který jsem celý život budovala. Prožila jsem bolest, zradu i hněv, ale právě díky nečekanému gestu během svátků jsme si našli cestu zpět k sobě. Tento příběh je o hlubokých rodinných ranách, odpuštění a síle začít znovu.
Jmenuji se Lucie a můj život se obrátil vzhůru nohama, když můj manžel Petr začal trvat na tom, že se musíme odstěhovat z Prahy na venkov. Jeho dětské nadšení pro život mimo město mě nejprve pobavilo, ale brzy se proměnilo v nekonečné hádky a bolestné rozhodování. Vše vyvrcholilo během jedné návštěvy u mých rodičů, kde se ukázalo, že naše manželství stojí na hraně.
Od prvního dne manželství jsem se cítila spíš jako služka než partnerka. Všechno jsem obětovala pro klid v rodině, až jsem jednou zjistila, že už sama sebe nepoznávám. Toto je můj příběh o hledání vlastního hlasu a odvaze postavit se za sebe.
