Jmenuji se Milena a po odchodu do důchodu jsem se rozhodla žít konečně podle sebe. Místo hlídání vnoučat a neustálé pomoci dětem jsem začala šít oblečení a prodávat ho na internetu, což vyvolalo v naší rodině nečekanou bouři. Teď stojím před otázkou, zda mám právo na vlastní život, i když to znamená ztratit blízkost s těmi, které miluji.
Stála jsem v kuchyni našeho starého domu, když bratr Tomáš zvýšil hlas a žádal svůj podíl na domě, aby mohl začít nový život. Všechno, co jsem znala, se začalo hroutit a já musela hledat sílu v modlitbě a víře, abych ustála rodinnou krizi. Příběh o tom, jak jsem se naučila odpouštět a hledat cestu skrze bolest a nejistotu.
Všechno začalo obyčejným dnem, kdy jsem se těšila na nový nábytek v našem vysněném domě. Místo radosti mě ale čekalo odhalení, které navždy změnilo můj pohled na manželství i rodinu. Teď stojím před rozhodnutím, které mi trhá srdce, a ptám se sama sebe, jestli vůbec někdy poznáme lidi, které milujeme.
Jmenuji se Martin a poslední dva roky žiju v domě, který jsme s manželkou Lenkou koupili na hypotéku. Zatímco ostatní páry kolem nás působí šťastně a vyrovnaně, já se topím v dluzích, únavě a pocitu, že naše manželství pomalu praská ve švech. Smrt Lenčiny babičky a naše rozhodnutí nešetřit na rekonstrukci nás dostaly na pokraj sil i vztahu.
Jmenuji se Alena, je mi 62 let a po 35 letech manželství se s Karlem rozvádíme. Myslela jsem si, že jsme šťastní, ale během jednoho osamělého Silvestra se všechno změnilo. Příběh o ztrátě, nepochopení a odvaze začít znovu, i když už je člověk v letech.
Celý život jsem dělala vše pro svou maminku, šetřila jsem, abych jí mohla posílat peníze na léky a lékaře. Když jsem ale zjistila, kam mé oběti doopravdy směřovaly, zhroutil se mi svět. Tento příběh je o zradě, rodinných tajemstvích a o tom, jak těžké je znovu věřit těm, které milujeme nejvíc.
Jmenuji se Petra a právě jsem se ocitla uprostřed největší bouře svého života. Můj manžel Aleš a já jsme se odcizili natolik, že naše rozhovory se změnily v ledové fráze a ticho, které dusí. V tomto příběhu popisuji, jak jsme se dostali na okraj propasti, kde už není cesty zpět – a ptám se, jestli je možné znovu najít cestu k sobě, když už slova ztrácejí význam.
Jmenuji se Klára a čekala jsem své první dítě. Na oslavě, kterou pro mě připravila má nejlepší kamarádka Jana, jsem zjistila, že můj manžel Tomáš vede dvojí život. Od té chvíle se mi celý svět obrátil vzhůru nohama a já musela čelit pravdě, kterou jsem si nikdy nepřipouštěla.
Osm let jsem žila v manželství, kde jsem byla pro všechny neviditelnou silou domácnosti. Dnes už vím, že musím bojovat za vlastní hodnotu a respekt, i když to znamená postavit se vlastní rodině. Můj příběh je o odvaze změnit svůj osud a nebýt jen tou, která vše zařídí a přitom zůstává neviditelná.
Po pěti letech manželství jsem už nevydržela být jediná, kdo doma všechno dělá. Rozhodla jsem se, že manželovi ukážu, jaké to je, když domácnost nefunguje – jenže můj plán se obrátil proti mně. Místo zlepšení jsme se ocitli na pokraji rozchodu a já začala přemýšlet, kde se stala chyba.
Jmenuji se Alena a po třiceti letech manželství jsem se rozhodla udělat krok, který mi změnil život. Vyhodila jsem manžela z domu a stala se černou ovcí rodiny. Přesto věřím, že jsem konečně začala žít podle sebe.
Jednoho deštivého odpoledne jsem navštívila svou bývalou kolegyni Janu, která žije sama v malém bytě na sídlišti v Praze. Vždy byla laskavá a ochotná, ale její děti ji už roky nenavštívily a manžel zemřel před deseti lety. Při našem rozhovoru jsem pochopila, že za její osamělostí se skrývá mnohem víc než jen neochota rodiny – a že vina i odpuštění mají v životě své místo.
