Kdy má matka právo myslet na sebe?
Jedné noci jsem vyhodila svého syna a jeho ženu z domu. Dlouhé měsíce jsem snášela napětí, hádky a pocit, že už nejsem doma doma. Teď se ptám: kdy má matka právo myslet na sebe a kde je hranice obětavosti?
Jedné noci jsem vyhodila svého syna a jeho ženu z domu. Dlouhé měsíce jsem snášela napětí, hádky a pocit, že už nejsem doma doma. Teď se ptám: kdy má matka právo myslet na sebe a kde je hranice obětavosti?
Jmenuji se Tereza a nikdy jsem si nemyslela, že budu muset řešit tak těžké rodinné dilema. Moje sestřenice Lucie čeká už šesté dítě a její manžel Petr to nese velmi těžce. V tomto příběhu odhaluji, jak hluboké trhliny může přinést touha po velké rodině v české realitě, kde finance i vztahy často balancují na hraně.
Můj otec odešel, když mi bylo sedm. Po dvaceti letech se objevil v den mého narozenin, ale ani si nevzpomněl, proč jsme se sešli. Jeho chlad mě donutil znovu otevřít staré rány a přemýšlet, co vlastně znamená odpuštění a rodina.
Od chvíle, kdy jsem zjistila, že si moje tchyně udělala kopii klíčů od našeho bytu, jsem nemohla najít klid. Rozhodla jsem se zjistit, co u nás dělá, když nejsme doma, a to, co jsem objevila, mi změnilo život. Teď stojím před otázkou, jestli je možné znovu vybudovat důvěru v rodině, když někdo tak hrubě naruší vaše soukromí.
Jmenuji se Petra a poslední roky žiju v manželství, kde jsem na všechno sama – od dětí přes domácnost až po práci. Můj muž Tomáš je fyzicky přítomný, ale duchem dávno někde jinde, a já se každý den ptám, kde jsem udělala chybu. Příběh o vyčerpání, ztrátě sebevědomí a hledání odpovědi na otázku, jestli má smysl dál bojovat.
Jmenuji se Ivana a jednoho večera mi manžel Petr jedinou větou zničil sebevědomí. Od té chvíle se náš vztah začal rozpadat a já, matka dvou malých dětí, jsem musela bojovat nejen s jeho slovy, ale i s vlastním obrazem v zrcadle. Hledám cestu ven z bolesti, kterou způsobila slova nejbližšího člověka, a ptám se, jestli je možné znovu najít samu sebe.
V okamžiku, kdy jsem si myslela, že už mě v životě nic nečeká, jeden nečekaný rozhovor na autobusové zastávce změnil úplně všechno. Mezi každodenními hádkami s manželem, starostmi o dospělé děti a pocitem neviditelnosti jsem našla odvahu začít znovu. Tohle je příběh o tom, jak jsem ve věku, kdy se od žen čeká, že se stáhnou do ústraní, objevila samu sebe a svět za hranicemi malého českého města.
Jmenuji se Petr Novotný a před rokem jsem přišel o svou desetiletou dceru Aničku při tragické autonehodě. Viníkem byl sousedův syn Martin, kterého jsem znal od jeho dětství. Můj příběh je o bolesti, nenávisti, ale i o tom, jak těžké je najít v sobě sílu odpustit.
Předali jsme s manželem naší dceři byt po mých rodičích, protože jsme věřili, že jí tím pomůžeme začít nový život. Místo vděčnosti a rodinné soudržnosti jsme ale pocítili bolestné odcizení a ztrátu místa v její blízkosti. Teď přemýšlím, jestli je možné milovat příliš a jestli dobro opravdu vždy najde cestu zpět.
V den mé svatby s Petrem chyběli jeho rodiče. Přes mé prosby je nepozval, protože staré křivdy a hrdost byly silnější než touha po smíření. Po letech se ptám sama sebe, jestli lze napravit, co bylo zničeno, a jestli jsme opravdu udělali správné rozhodnutí.
Od dětství jsem nosil(a) obnošené oblečení, jedl(a) levná jídla a nikdy jsem nebyl(a) na dovolené. Máma šetřila každou korunu, ale já jsem za to platil(a) cenu v podobě studu, osamění a pocitu méněcennosti. Dnes se snažím pochopit, jestli to všechno stálo za to, nebo jestli jsem jen ztratil(a) kus sebe.
Jmenuji se Tomáš a nikdy bych nevěřil, že se ocitnu v situaci, kdy budu bojovat sám se sebou kvůli ženě, která patří mému bratrovi. Vše začalo na svatbě mého bratra, kde jsem poprvé pocítil něco, co mě děsilo i přitahovalo zároveň. Tento příběh je o vnitřním boji, rodinných konfliktech a hledání cesty zpět ke svému svědomí.