Ve dvaadvaceti letech jsem dostala zprávu, která mi převrátila život naruby. Táta nás opustil kvůli jiné ženě a já musela být oporou mámě i mladšímu bratrovi. Po letech se táta vrátil, ale bolest a zrada byly příliš hluboké na to, aby se naše rodina mohla znovu spojit.
Jmenuji se Klára a právě jsem se ocitla v situaci, kdy o mém životě rozhodují ostatní – konkrétně moje máma a sestra. Bez mého vědomí a souhlasu mi naplánovaly nové bydlení, což ve mně vyvolalo pocit bezmoci a zrady. V tomto příběhu popisuji, jak jsem se s tím vyrovnávala, hledala odvahu postavit se za sebe a jaké otázky si kladu na konci této cesty.
Sedím v potemnělém obýváku a přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybych kdysi odjel do světa nebo byl lepším otcem. Vzpomínky na promarněné příležitosti a napjaté vztahy s dětmi mě pronásledují každou noc. Skrze bolestné rozhovory a tiché výčitky hledám smíření se sebou samým.
Jednoho deštivého večera jsem otevřela dveře a našla na prahu vnučku, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Moje dcera Klára, kdysi vzorná a talentovaná dívka, zmizela před lety beze stopy. Teď mi v hlavě zní jediná otázka: Kde jsme jako rodiče selhali?
Jmenuji se Tereza a můj příběh je o tom, jak jsem se zamilovala do muže, kterého jsem nikdy neviděla naživo. Věřila jsem, že internetová láska může být opravdová, a rozhodla jsem se riskovat všechno – i svou rodinu. Ale život mi ukázal, že některé sny se mohou rychle změnit v noční můru.
Jmenuji se Martin a poslední dva roky žiju v domě, který jsme s manželkou Lenkou koupili na hypotéku. Zatímco ostatní páry kolem nás působí šťastně a vyrovnaně, já se topím v dluzích, únavě a pocitu, že naše manželství pomalu praská ve švech. Smrt Lenčiny babičky a naše rozhodnutí nešetřit na rekonstrukci nás dostaly na pokraj sil i vztahu.
Jmenuji se Alena, je mi 62 let a po 35 letech manželství se s Karlem rozvádíme. Myslela jsem si, že jsme šťastní, ale během jednoho osamělého Silvestra se všechno změnilo. Příběh o ztrátě, nepochopení a odvaze začít znovu, i když už je člověk v letech.
Jmenuji se Tomáš a nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsme se spolužáky překročili hranici mezi nevinnou legrací a skutečnou krutostí. Naše žertování vůči panu školníkovi, panu Novotnému, mělo být jen zábavou, ale místo toho jsme způsobili bolest, kterou už nešlo vzít zpět. Tato zkušenost mě naučila, jak křehká je lidská důstojnost a jak těžké je napravit chyby, které jsme způsobili druhým.
Jmenuji se Viktorie a celý život jsem žila v přesvědčení, že můj syn je moje všechno, zatímco dcera mi byla cizí. Moje tvrdost a neschopnost projevit lásku k dceři mě nakonec dohnaly k osamění a hlubokému přehodnocení vlastního života. Dnes se ptám sama sebe, jestli lze napravit chyby, které jsme způsobili těm, které jsme měli nejvíc chránit.
Jmenuji se Tomáš a byl jsem odložen do inkubátoru v pražské porodnici jen pár hodin po svém narození. Celý život jsem hledal odpověď na otázku, proč mě vlastní rodiče opustili, a snažil se najít své místo v rodinách, které mě nikdy nepřijaly za svého. Můj příběh je o bolesti, naději i touze po obyčejném lidském přijetí.
Jmenuji se Alena a po třiceti letech manželství jsem se rozhodla odejít od Karla, svého muže. Prožila jsem bolest, stud a samotu, ale také jsem našla sílu začít znovu a obnovit vztahy se svými dospělými dětmi, Terezou a Šimonem. Tento příběh je o odvaze čelit předsudkům, o hledání štěstí a o tom, jak rozvod může paradoxně rodinu posílit.
V den, kdy můj mladší bratr Vít oslavil osmnácté narozeniny, oznámil nám, že se chce oženit. To, co začalo jako šokující novinka, se rychle proměnilo v rodinnou krizi, která odhalila skryté napětí, závist i touhu po uznání. Vzpomínám na to období jako na bolestivou lekci o hodnotě rodiny a nebezpečí, které přináší pocit nároku.
