Jmenuji se Lucie a celý život jsem bojovala s pocitem, že nikdy nebudu dost dobrá pro svou tchyni, paní Novotnou. Vždy jsem se snažila být dokonalou manželkou a matkou, ale její kritika mě srážela na kolena. Až nečekaná rodinná krize nás sblížila a já pochopila, že i za tvrdou slupkou se může skrývat spojenecké srdce.
Jmenuji se Jana Novotná a nikdy bych nevěřila, že obyčejná návštěva drogerie na pražském Hlavním nádraží mi převrátí život naruby. Po hádce s prodavačkou ohledně mého vzhledu jsem napsala příspěvek na sociální sítě, který vyvolal vlnu emocí a rozproudil debatu o tom, jak v Česku vnímáme stárnutí a ženskou krásu. Teď se ptám sama sebe: Proč bych se vlastně měla stydět za svůj věk?
Sedím na okraji postele, kufr v ruce, a srdce mi buší až v krku. Moje snacha Jana mě prý veze na výlet, ale já vím, že mě chce dát do domova důchodců. Celý život jsem se starala o rodinu, a teď mám skončit sama mezi cizími lidmi?
Jsem Jana a nikdy nezapomenu na ten dusný červnový den, kdy jsem se s nemocnou dcerkou vydala vlakem do Ostravy. Všechno šlo špatně, dokud se neobjevil pan Karel, který mi nabídl pomoc, když už jsem byla na pokraji sil. Jeho laskavost mi změnila pohled na lidi a dodnes přemýšlím, proč je tak těžké si o pomoc říct.
Jednoho deštivého večera jsem zaparkoval svou starou modrou Škodu Felicii na nábřeží pod Karlovým mostem, protože jsem spěchal za nemocnou maminkou do nemocnice. Když jsem se vrátil, auto už nebylo – vzala ho rozvodněná Vltava a já zůstal stát v dešti s pocitem viny a zoufalství. Můj příběh je o tom, jak jeden špatný čin může spustit lavinu událostí, které změní celý život.
Jednoho deštivého večera jsem stála v kuchyni a poslouchala, jak se rodiče hádají kvůli mému rozhodnutí studovat teologii. Všechno, co jsem do té doby považovala za jisté, se začalo hroutit. Díky víře, modlitbě a nečekané podpoře jsem však našla sílu postavit se za sebe a odpustit.
Jmenuji se Alexandra a celý život jsem žila ve stínu svého staršího bratra Tomáše. Táta mu věnoval všechnu pozornost, zatímco já jsem se snažila získat aspoň kousek jeho lásky. Tento příběh je o bolesti, kterou v sobě nosím, a o tom, jak těžké je najít své místo v rodině, kde láska není rozdělená spravedlivě.
Jmenuji se Tomáš a nikdy nezapomenu na den, kdy mi zavolali ze školy, že můj syn Matěj omdlel a zranil se. Vždycky jsem ho učil, jak se má zachovat, když cítí, že na něj jde slabost, ale tentokrát to neudělal. Když jsem zjistil, proč, roztrhlo mi to srdce a změnilo pohled na celý náš školní systém.
Jmenuji se Marie a po čtyřiceti letech v nemocnici jsem se konečně dočkala důchodu. Místo klidu mě ale čekalo nečekané napětí s dcerou, která předpokládala, že teď budu hlídat vnoučata na plný úvazek. Musela jsem si vybojovat právo na vlastní život a štěstí, i když to znamenalo zklamat vlastní rodinu.
Jmenuji se Tomáš a v sedmi letech jsem napsal dopis, ve kterém jsem prosil o novou rodinu. Po rozdělení se sourozenci v pěstounské péči jsem se snažil najít místo, kde bych mohl znovu věřit a patřit. Můj příběh je o naději, bolesti odloučení a odvaze dítěte hledat lásku.
Jednoho deštivého odpoledne jsem zjistila, že mi zmizela vajíčka, která jsem si schovala na pečení. Když jsem se zeptala své snachy Jitky, kde jsou, obvinila mě z lakoty a oznámila, že si koupí vlastní lednici. Tahle drobná událost rozvířila v naší rodině staré křivdy a otevřela bolestivé otázky o soužití několika generací pod jednou střechou.
Jmenuji se Marie a nikdy bych nevěřila, že mě vlastní syn požádá, abych při návštěvě Prahy bydlela v hotelu místo u něj doma. Tato situace mě hluboce zasáhla a přinutila přemýšlet o tom, jak se mění vztahy mezi rodiči a dětmi v dnešní době. V příběhu popisuji své pocity, rodinné konflikty i snahu pochopit novou generaci.
