Půjčil jsem auto mámě, aby jí pomohl, ale ona ho nechala řídit mého bratra, který ho nakonec zničil. Auto lze opravit, ale pojištění nepokryje náklady. Bratr slibuje, že mi to zaplatí, ale máma je na mě naštvaná, že jsem se na ni rozzlobil.
Jednoho večera jsem se vracel z práce a všiml si svého souseda, jak sedí na verandě, slzy mu stékaly po tváři. Muž středního věku zíral do dálky, očividně rozrušený. Přistoupil jsem k němu a zeptal se, jestli mohu nějak pomoci. Odpověděl: „Nikdo mi teď nemůže pomoci, je příliš pozdě…“
Moje dcera mě prosila, abych nechala svého bývalého manžela zpět do našich životů, ale bála jsem se, že odpuštění by vedlo jen k dalšímu zlomenému srdci. Koneckonců, lidé se málokdy mění.
Myslela si, že potřebuje dítě, aby její život byl úplný. Cítila tlak času, a tak se rozhodla mít dítě. Ale brzy poté se ocitla sama při výchově svého syna. Oběti, které přinesla, byly obrovské a konec byl daleko od šťastného.
Říká se, že laskavost nelze vynutit. Všechno dělali za mými zády, ať si to teď vyřeší sami — povzdechla si Linda. Její nejstarší dcera podporuje její postoj.
Je to běžný scénář na konci roku. Všechno musí být hotové, něco je potřeba opravit. Práce je v plném proudu, na oběd není ani čas. Uprostřed tohoto chaosu se rodinné záležitosti komplikují.
Od mladého věku se naučila být soběstačná. Ona a její manžel žili pohodlně; byl úspěšným mužem s dobrým příjmem. Když se narodil jejich první vnuk, rozhodla se zajistit jeho budoucnost tím, že mu daruje jejich dům. O několik let později nová manželka jejího syna požaduje podíl na majetku.
„Poslouchej mě, synu…“ zašeptala matka. Každé slovo bylo pro ni boj. Nemoc jí pomalu vysávala život. Ležela v posteli, vyhublá. Michalovi se zdála jako stín ženy, kterou kdysi byla. Vždy byla vysoká, silná a usměvavá. Ale teď… „Synu, prosím, neopouštěj Lýdii… Potřebuje někoho, kdo se o ni postará. Není jako ostatní…“
Naštěstí si během své kariéry našetřila značnou částku peněz. Zatímco renovovali svůj dům, bydleli v pronajatém bytě. O tři měsíce později zjistila, že je těhotná.
Profese zanechala na jejím charakteru stopy: žena byla pečlivá, posedlá a dokonce tyranská. Vyžadovala absolutní poslušnost a „formovala“ nejen své dospělé syny, ale i jejich děti.
Rozhodli jsme se uspořádat velký banket a vybrali jsme restauraci, kde jsem pracovala jako recepční. Byla to příležitost posílit naše vztahy, ale moje tchyně byla velmi náročná.
Když jsem vyrůstal, moji rodiče měli na mě vysoké nároky a tlačili mě, abych exceloval ve všech aspektech života. Na ty roky vzpomínám s mixem strachu a zášti. Moje dny byly plné mimoškolních aktivit, dodatečných jazykových kurzů a pokročilých lekcí matematiky a vědy. Nyní, jako dospělý, si uvědomuji, jak ohromující to všechno bylo. Ale nic mě nemohlo připravit na šok z posledního rozhodnutí mého otce.
