Od chvíle, kdy jsem poprvé potkala budoucí manželku mého syna, jsem věděla, že pro něj není ta pravá. Zdála se nepřipravená na odpovědnosti manželství a postrádala smysl pro zodpovědnost. Můj syn se s ní seznámil online a navzdory mým pochybnostem jejich vztah pokračoval. Toto je příběh mého boje s jejím přijetím a následného rozpadu.
Kdysi pečlivá hospodyně, která připravovala složitá jídla a udržovala svůj dům bez poskvrny, nyní spěchá s domácími pracemi a spoléhá na jídlo z restaurací. Vaří jen o víkendech, a to jen tolik, aby se dalo přežít.
Je to stále krize středního věku? Moje manželka má 54 let, já 56. Jsme manželé už přes 30 let a máme dvě děti. Známe se navzájem do detailu, ale v poslední době se hodně změnila. Ne že bychom se pohádali. Ne. Ale někdy nevím, jestli se mám smát nebo plakat nad její nezralostí.
V mnoha českých rodinách s více dětmi se často odehrává stejný scénář: jedno dítě se stane oblíbencem jednoho nebo obou rodičů, zatímco druhé se cítí zanedbávané a nepodporované. To byl i náš případ. Všichni zbožňovali Honzu a já byla outsider. Moje matka jednou řekla
Píšu tohle ve stavu naprosté frustrace po dalším hádce s naší dcerou. Už to nemůžu snést a potřebuji se podělit o svůj příběh. Můj manžel to chápe, ale mnoho našich přátel říká: co jsi čekala, tvoje dcera je teď vdaná, má svou vlastní rodinu. Je to její manžel, kdo jí diktuje, co má dělat – náš nenáviděný zeť! Jako by jí vymyl mozek! Naše dcera
Můj syn si vzal mazanou ženu, která ho má omotaného kolem prstu. Teď ho obrací proti mně, tvrdí, že nechci jeho štěstí a myslím jen na sebe. Problém je, že odmítám vyměnit domy s nimi. Mám jen jedno dítě a můj manžel zemřel před několika lety. Vychovali jsme ho v milujícím domově a poskytli mu vše potřebné.
Jana udělala vše pro to, aby rozbila jejich manželství. Jakmile moje snacha porodila, přestěhovala se k matce, tvrdíc, že potřebuje pomoc. Můj syn zůstal s ničím.
Jsem neuvěřitelně hrdá na svou dceru a věřím, že je výjimečná osoba. Jsem obzvlášť hrdá, protože jsem ji vychovala sama poté, co nás její otec opustil, když byla ještě miminko. Bylo to těžké období, neměla jsem se na koho obrátit o pomoc. Jedinou útěchou byl malý dům, který jsem zdědila po své zesnulé matce.
Paní Nováková byla v pozdních sedmdesátých letech. Její dcera a syn diskutovali o prodeji domu, ve kterém žila. Rozhodli se přestěhovat svou matku do města. Ale paní Nováková z toho nebyla nadšená. Koneckonců, její rodiče tam žili celý život. Nechtěla opustit své rodné město. Ale její děti to nechtěly nechat být a neustále téma znovu otevíraly. Paní Nováková se cítila zahnaná do kouta a bezmocná.
Moje matka byla vždy kontrolující postavou v mém životě. Ne ke všem, ne. Jen ke svým dětem. Náš otec měl v minulosti dobrou práci, ale to nás neochránilo před její přehnanou povahou.
Můj biologický otec opustil moji mámu, když jsem byla ještě batole. Až do svých deseti let jsem říkala svému nevlastnímu otci „tati“, aniž bych věděla, že není můj skutečný otec. Když jsem se dozvěděla pravdu, vůbec mě to nezasáhlo. Už jsem nebyla malá holčička, takže jsem svého nevlastního otce nadále považovala za tátu. Ale teď, když se blíží svatba mé mladší sestry, bojuji se žárlivostí a zmatením ohledně chování mého nevlastního otce.
Myslela jsem si, že mám štěstí na manžela, který nezapadá do stereotypu. I když je nemocný, nevyhýbá se svým povinnostem. Ale když tentokrát onemocněl, všechno se změnilo.
