Žena má dvě děti: staršího syna, Gregora, kterému je 37 let, a dceru Hailey, která studuje na vysoké škole. Hailey stále žije s matkou, zatímco Gregor se už dávno odstěhoval.
Je těžké se teď neztratit ve starých fotografiích. Tady je výlet do Českého ráje, tady je oslava narozenin mé maminky a tady je můj manžel na svatbě své sestry.
Její telefonáty mi už nepřinášejí radost. Když jí dáme všechno, zase zmizí. A pak jí na mně ani na mém manželovi nezáleží. Nezáleží jí.
Tato slova pronesla moje vlastní matka, když jsem se k ní rozhodla přijít a postěžovat si na svého manžela. Mám velkou rodinu. Jsem starší než téměř všechny své sestry a bratry.
Jakub předpokládal, že práce v rodinném podniku znamená, že nebude muset tvrdě pracovat. Líbila se mu představa pohodlné práce. Můj manžel a já provozujeme online maloobchodní podnikání více než deset let, ale Jakubův přístup způsobil více problémů, než jsme kdy očekávali.
Když jsme vyrůstali, často jsme se s bratrem hádali. Je o tři roky mladší než já a náš táta téměř vždy stál na jeho straně. Zejména táta. Škola byla trochu úlevou: žádní rodiče kolem a ostatní děti mě chápaly a často kritizovaly Jirku za jeho aroganci a domýšlivost. Neuplynul den, aby se mi nevysmíval kvůli mému vzhledu.
V naší rodině je hlavním zdrojem smutku odchod mého otce. I když ho máma už roky neviděla, stále to na ní vrhá stín.
Můj manžel, Petr, má tmavé vlasy a oči. Vzhledově jsme dost odlišní. Náš syn, Vilém, se narodil s mými zrzavými vlasy, ale zdědil Petrovy hnědé oči. Když se příbuzní sešli, aby viděli novorozence, komentář mé tchyně zanechal trvalou jizvu.
Lída byla na cestě vyzvednout svou vnučku, cítíc vzácný pocit radosti. Neustále se usmívala, její podpatky klapaly o chodník, což jí připomínalo její mladší léta. Důvodem jejího štěstí bylo, že si konečně zajistila vlastní byt. Nové místo bylo v moderní budově, prostorné a světlé, i když to byl jen jednopokojový byt. Musela pečlivě šetřit téměř dva roky, protože peníze z prodeje jejího venkovského domu stačily jen na zálohu.
S těžkým srdcem přiznávají Jiří a Nora, že svého vnuka viděli jen jednou, hned po jeho narození. Od té doby je jejich snacha, Eliška, drží na distanc, což je zanechalo zlomené a zmatené.
Je o čtyři roky mladší než já, takže naši rodiče vždycky dávali přednost jemu. Zejména táta. Ve škole to bylo trochu snazší: alespoň tam jsem nemusela soutěžit o pozornost.
Minulý měsíc jsme konečně přivítali našeho vnuka. Byli jsme nadšení a nemohli jsme se dočkat dne, kdy budeme moci navštívit miminko. Ale nebyli jsme vítáni. Moje snacha otevřeně projevuje svou nelibost. Přinesli jsme dárky, dali peníze, a ona se stále zlobí při pohledu na nás. Její rodiče se chovají stejně. Cítím se zraněná, protože jsem
