Byla jsem milována, protože jsem pomáhala všem, nikdy se nehádala a vždy souhlasila s ostatními. Tyto vlastnosti a návyky, zakořeněné od dětství, mě provázely až do dospělosti. Teď se snažím žít svůj vlastní život, ale je to těžší, než jsem si kdy představovala.
Přístup mého otce k životu mě stále mate. Věří, že naše minulost není důležitá, protože je nyní starý muž, který si zaslouží pomoc. Navzdory tomu, že se nikdy neomluvil za zraňující věci, které mi řekl, očekává neochvějnou podporu. Nikdy jsme si nerozuměli, protože mi nikdy neprojevil lásku. Toto je náš příběh.
Když jsme vyrůstali, často jsme se s bratrem hádali. Je o tři roky mladší než já a náš otec téměř vždy stál na jeho straně. Zejména táta. Ve škole to bylo trochu snazší: nebyli tam rodiče a ostatní děti mě chápaly a často kritizovaly Jakuba za jeho aroganci a domýšlivost. Neuplynul den, aby se mi nevysmíval za mé zájmy a volby.
Marta byla vdovou více než deset let a žila v malém městě. Bydlela v jednopokojovém bytě, který si s manželem společně pořídili. Její vnučka, Ema, neustále naléhala na své rodiče, aby Martě koupili nový jednopokojový byt, ale její prosby zůstaly nevyslyšeny.
Marie seděla ve svém chladném domě a přemýšlela o tvrdých slovech své dcery. Před několika hodinami přijela a nyní se cítila ztracená a nejistá, co dál. Dům byl studený a farma vypadala bez života.
Můj otec má 57 let, jen o dva roky více než moje matka. Já mám 30 let a mám vlastní dítě. Víte, dospělý syn dospělých rodičů. Alespoň jsem si to myslel. Před nějakou dobou se můj otec, šedovlasý, ale robustní muž, rozhodl opustit rodinu. Rozhodl se rozvést s mojí matkou. Dozvěděl jsem se o tom před několika měsíci.
Moje tchyně nemůže vystát, že připravuji jídla dopředu na celý týden. „Proč musí můj syn jíst každý den to samé? Nemůžeš uvařit něco čerstvého?“ neustále si stěžuje.
Můj manžel měl úspěšnou kariéru a žili jsme pohodlně. Poskytli jsme našim dětem vše, co potřebovaly a ještě víc. Nyní, v důchodu, se cítím stále více izolovaná, protože moje děti volají méně často. Nemohu si pomoci, ale přemýšlím, kde jsem udělala chybu.
Vždy vynikala ve škole, ne díky inteligenci nebo znalostem, ale tím, že si učitele získávala svými lstivými způsoby. Pomáhala uklízet třídu nebo vyřizovala pochůzky, aby si získala jejich přízeň.
Vzal jsem si významnou půjčku pro svého otce, který tvrdil, že potřebuje naléhavou operaci, která byla otázkou života a smrti. Dal jsem mu všechny peníze, jen abych zjistil, že je utratil za výlet do Prahy. Z nějakého důvodu si můj otec myslel, že když jsem dostal povýšení, plavu v penězích. Požadoval značnou finanční pomoc a přiměl mě
Sedící v čekárně, žena prázdně zírala na podlahu, snažíc se ignorovat hovory cizích lidí. Měla pocit, že čas stojí a netušila, jak dlouho tam bude.
Brzy se budu vdávat. Jak můj snoubenec a já plánujeme svatbu, nejotravnější otázka, kterou jsem v posledních týdnech slyšela, je: „Proč nechceš pozvat své rodiče? Vždyť tě máma a otčím vychovali!“ Z nějakého důvodu si lidé myslí, že se mohou vměšovat do života druhých a dávat nevyžádané rady. Nejprve jsem jen mlčela. Ale
