Jsem neuvěřitelně hrdá na svou dceru a věřím, že je výjimečná osoba. Jsem obzvlášť hrdá, protože jsem ji vychovala sama poté, co nás její otec opustil, když byla ještě miminko. Bylo to těžké období, neměla jsem se na koho obrátit o pomoc. Jedinou útěchou byl malý dům, který jsem zdědila po své zesnulé matce.
Paní Nováková byla v pozdních sedmdesátých letech. Její dcera a syn diskutovali o prodeji domu, ve kterém žila. Rozhodli se přestěhovat svou matku do města. Ale paní Nováková z toho nebyla nadšená. Koneckonců, její rodiče tam žili celý život. Nechtěla opustit své rodné město. Ale její děti to nechtěly nechat být a neustále téma znovu otevíraly. Paní Nováková se cítila zahnaná do kouta a bezmocná.
Moje matka byla vždy kontrolující postavou v mém životě. Ne ke všem, ne. Jen ke svým dětem. Náš otec měl v minulosti dobrou práci, ale to nás neochránilo před její přehnanou povahou.
Můj biologický otec opustil moji mámu, když jsem byla ještě batole. Až do svých deseti let jsem říkala svému nevlastnímu otci „tati“, aniž bych věděla, že není můj skutečný otec. Když jsem se dozvěděla pravdu, vůbec mě to nezasáhlo. Už jsem nebyla malá holčička, takže jsem svého nevlastního otce nadále považovala za tátu. Ale teď, když se blíží svatba mé mladší sestry, bojuji se žárlivostí a zmatením ohledně chování mého nevlastního otce.
Myslela jsem si, že mám štěstí na manžela, který nezapadá do stereotypu. I když je nemocný, nevyhýbá se svým povinnostem. Ale když tentokrát onemocněl, všechno se změnilo.
Před dvěma týdny oslavili Jana a její manžel svůj kolaudační večírek. Ano, musí splácet hypotéku na dalších 15 let, a ano, v domě je stále mnoho věcí k opravě. Ale skutečnou výzvou je vypořádat se s neustálými požadavky a námitkami jejího tchána.
– Moje dcera bude mít čtyřicet! – říká pětašedesátiletá paní Nováková. – Rozhodli jsme se letos uspořádat rodinné setkání. Už je to věčnost, co jsme se všichni viděli, ani si nepamatuji, kdy to bylo naposledy! Moje dcera se nedávno přestěhovala do nového domu a renovuje, takže jsme se rozhodli hostit všechny u nás. Máme čtyřpokojový dům.
V tomto příběhu čtyřicetiletý muž a jeho osmatřicetiletá manželka navigují složitosti rodinných vztahů. Po deseti letech manželství a s dvěma malými dětmi čelí náročné situaci, když manželčina matka daruje svůj dům synovi a přestěhuje se do odlehlé chaty. Tchyně pak požádá o pomoc s rekonstrukcí, což vede k napětí a nevyřešeným problémům.
„Můj syn se oženil před 12 lety. On a jeho žena, spolu se svými dvěma dětmi, žijí v malém jednopokojovém bytě. Před osmi lety si Jakub koupil pozemek a začal stavět svůj vysněný dům. Rok se nic nedělo. Následující rok se jim podařilo postavit plot a položit základy. Pak se vše znovu zastavilo kvůli nedostatku financí. Nyní na mě moje snacha tlačí, abych prodal svůj dům a pomohl jim…“
Situace je následující. Když moje dcera porodila, snažila jsem se jí pomoci: zůstávala jsem s vnučkou, brala ji na procházky, krmila ji a prala prádlo. Snažila jsem se dělat vše, aby si moje dcera mohla odpočinout, protože vím, jak těžké je starat se o malé dítě. Ale pak se moje pomoc začala brát jako samozřejmost. Moje dcera a její manžel začali častěji chodit ven, předpokládajíc, že tu vždy budu, abych se postarala o jejich dítě. Nakonec jsem musela říct, že mám svůj vlastní život a plány.
Když bylo Aničce pouhých 5 let, její otec nás opustil. Vychovávala jsem ji sama, zvládala několik zaměstnání, abych jí zajistila vše potřebné. Nebylo to snadné, ale chtěla jsem, aby nikdy necítila nedostatek. Brala jsem si volno z práce, abych s ní mohla být, obětovala jsem svůj osobní život. Teď, když plánuje svou svatbu, mi řekla, že nejsem pozvaná. Toto je můj příběh.
Jana a Michal doufají, že jim dovolíme nastěhovat se do domu, který s manželem momentálně pronajímáme. Ale já to nechci. Tady je důvod.
