Linda vychovala tři děti. Její nejstarší, Jana, měla dvanáct let, když se narodili její dvojčata bratři, a musela převzít značné odpovědnosti, aby pomohla matce. O několik let později Jana požaduje kompenzaci za své ztracené dětství.
Pozvala nás na oslavu. Žije na venkově a připravila různé lahůdky. Mimochodem, měli jsme nádherné narozeniny. Ale pak, matka mého manžela
Když jsem vyrůstala, moji rodiče a prarodiče mi vštěpovali zásadu „rodina na prvním místě.“ Upřednostňujte potřeby domácnosti, a pokud zbydou peníze, pak můžete myslet na sebe. Můj manžel a děti byli vždy na prvním místě. Tato zásada mi pomohla vybudovat domov a vychovat dvě děti. Společně s manželem jsme jim poskytovali vše potřebné.
Od útlého věku byla moje dcera odhodlaná vdát se za bohatého muže. Nezáleželo jí na jeho charakteru, jen na tom, že jí může poskytnout život v luxusu. Teď chce rozvod, ale nemohu jí dovolit zahodit její zlatý lístek.
„Je mi 70 let a žiji sama. Požádala jsem své děti, jestli bych se mohla přestěhovat k nim, ale odmítly. Nevím, jak dál…“ V mnoha českých městech je osamělost běžným pocitem mezi staršími lidmi. Denní pohled na nespočet cizinců nepřináší žádnou radost. Pro staršího člověka je to nejtěžší věc, zvláště v jejich podzimních letech.
Moje matka zasvětila celý svůj život mé výchově a nikdy neuvažovala o znovu vdání. Upřímně řečeno, otcův odchod jsem přijal s klidem. Ale teď, po letech, se chce vrátit do mého života a já nevím, jak se s tím vypořádat.
„Už jsou to dva roky, co se mnou můj syn přestal mluvit. Na sociálních sítích zveřejňuje fotky, komunikuje se svými přáteli, ale mě nevolá ani nepíše. Jakub je teď dospělý, má tříletou dceru a manželku. Žijí ve vlastním domě. Vždy jsem měla vysoká očekávání od sebe i od ostatních, a Jakub nebyl výjimkou. Být přísným rodičem se zdálo nezbytné, ale teď se ptám, jestli jsem ho tím neodstrčila…“
Před třemi lety se moji rodiče konečně rozhodli podat žádost o rozvod. Upřímně řečeno, měli to udělat mnohem dříve. Jak si pamatuji, nikdy se nedokázali shodnout a neustále si na sebe stěžovali. Obvykle jsem byl já ten, kdo se ocitl uprostřed jejich konfliktů. Nejfrustrující byly chvíle, kdy se navzájem obviňovali za všechny mé negativní vlastnosti. Nyní, s narozením jejich vnoučete, jejich rivalita jen zesílila.
Moje dospívající dcera má svůj vlastní styl, ale moje máma jí neustále kupuje oblečení, které se jí nelíbí. Tento neustálý konflikt způsobuje rozkol v naší rodině.
Byla jsem milována, protože jsem pomáhala všem, nikdy se nehádala a vždy souhlasila s ostatními. Tyto vlastnosti a návyky, zakořeněné od dětství, mě provázely až do dospělosti. Teď se snažím žít svůj vlastní život, ale je to těžší, než jsem si kdy představovala.
Přístup mého otce k životu mě stále mate. Věří, že naše minulost není důležitá, protože je nyní starý muž, který si zaslouží pomoc. Navzdory tomu, že se nikdy neomluvil za zraňující věci, které mi řekl, očekává neochvějnou podporu. Nikdy jsme si nerozuměli, protože mi nikdy neprojevil lásku. Toto je náš příběh.
Když jsme vyrůstali, často jsme se s bratrem hádali. Je o tři roky mladší než já a náš otec téměř vždy stál na jeho straně. Zejména táta. Ve škole to bylo trochu snazší: nebyli tam rodiče a ostatní děti mě chápaly a často kritizovaly Jakuba za jeho aroganci a domýšlivost. Neuplynul den, aby se mi nevysmíval za mé zájmy a volby.
