Od dětství jsem žil v paneláku na pražském sídlišti, kde jsem byl svědkem tiché tragédie za zdí našeho bytu. Sousedka Jana, malá holka s věčně hladovýma očima, a její matka žily ve stínu otce alkoholika. Moje máma jim často pomáhala, ale já jsem si až později uvědomil, jak hluboké rány může způsobit bezmoc a lhostejnost okolí.
V šestnácti jsem zjistila, že čekám dítě, a v tu chvíli se mi zhroutil celý svět. Rodina mě zavrhla, kamarádi se mi otočili zády, ale já jsem se rozhodla bojovat za sebe i za svou dceru. Tohle je můj příběh o hanbě, lásce a hledání místa v české společnosti.
Jednoho deštivého rána jsem se rozhodla pomoci bezdomovci, což mě zavedlo do světa, o kterém jsem neměla tušení. Poznala jsem Nikolu, jehož příběh mi otevřel oči a donutil mě přehodnotit vlastní život i to, jak společnost vnímá lidi bez domova. Tento den mi navždy změnil pohled na empatii, soucit a skutečné problémy, které často přehlížíme.
Jmenuji se Matěj a ještě před rokem jsem spal s mámou a sestrou pod mostem u Vltavy. Každý den jsem utíkal do parku, kde jsem na staré šachovnici nacházel klid i naději. Dnes stojím před rozhodnutím, které může změnit život nejen mně, ale i celé mé rodině.
Jmenuji se Tomáš a byl jsem odložen do inkubátoru v pražské porodnici jen pár hodin po svém narození. Celý život jsem hledal odpověď na otázku, proč mě vlastní rodiče opustili, a snažil se najít své místo v rodinách, které mě nikdy nepřijaly za svého. Můj příběh je o bolesti, naději i touze po obyčejném lidském přijetí.
