Jednoho rána mi zazvonil telefon a cizí hlas mi tvrdil, že můj vnuk měl vážnou nehodu. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce, ale místo paniky jsem se rozhodla jednat chytře. Tato zkušenost mi ukázala, jak snadno se mohou senioři stát obětí podvodníků, ale také jak důležité je zachovat klid a důvtip.
Jsem školník na střední škole v Brně a každý den čelím výzvám, které mi přinášejí studenti. Jednoho dne se skupina studentů rozhodla mě zesměšnit tím, že zanechali otisky rtěnky na zrcadlech v koupelnách. Moje reakce měla být lekcí o úctě, ale věci se nevyvíjely podle plánu.
Jmenuji se Jana a je mi 36 let. S Petrem jsem vdaná už šest let. Je to můj druhý manžel. Moje první manželství bylo rychlé a skončilo zlomeným srdcem. Z toho manželství mám dceru Aničku, která se narodila v roce 2013. Právě v tom roce se moje první manželství rozpadlo.
Jakub vyrůstal ve vzdělané rodině. Jeho otec byl univerzitní profesor a jeho matka pracovala jako chirurg. Jeho rodiče svého jediného syna zbožňovali a věnovali veškerý svůj volný čas jeho výchově. Jakub navštěvoval různé mimoškolní aktivity a těšil své rodiče vynikajícími známkami ve škole. Jedinou vadou na kráse v jejich očích bylo jeho přátelství se mnou, Emou, dívkou z méně privilegovaného prostředí.
Nikdy jsem je předtím nepotkala. Můj manžel mě varoval, že oslavenec má dceru, roztomilou pětiletou holčičku (podle něj), ale trochu rozmazlenou. Měla jsem pocit, že toto setkání nedopadne dobře. A měla jsem pravdu.
Je to krutá, bezcitná babička, a může si poradit sama se svými problémy, pokud je schopna vyhodit svého ročního vnuka na ulici spolu s jeho otcem.
S rozdílem sedmi let byl mladý Tomáš vždy nejmladším členem rodiny, což znamenalo, že veškerá vina a odpovědnost padaly na jeho matku, Evu. Očekávalo se, že bude svého mladšího syna milovat, starat se o něj a nikdy ho nekritizovat.
Když se narodilo mé první dítě, chtěla jsem mu dopřát co nejšťastnější dětství a snažila jsem se splnit každou jeho potřebu. Jako praktická osoba jsem si myslela, že mám vše pod kontrolou, ale rodinná žádost a následné reakce ukázaly opak.
Včera jsme seděli na lavičce v parku s naším sousedem, Jiřím, který se nám se slzami v očích svěřil se svými starostmi. Vyjádřil smutek a touhu přestěhovat se do domova důchodců dobrovolně, a to vše kvůli krutým slovům své dcery. Jiří, vdovec, vychovával svou dceru Zuzanu sám a přes veškerou snahu se z ní stala docela rozmazlená a náročná.
Prozkoumání důvodů, proč prarodiče trvají na tradičních hračkách pro svou vnučku, přestože má jasný zájem o něco jiného. Je to reflexe toho, jak mohou generační rozdíly někdy bránit porozumění a přijetí v rodinách.
K mé velké úlevě jsme se s manželem od jeho otce odcizili téměř dva roky. Upřímně řečeno, tento muž nevyzařuje nic pozitivního, přesto se považuje za autoritu. Rozhovory s ním nikdy nedopadnou dobře. Bohužel můj manžel, Karel, to stále nevidí. Můj tchán, Vladimír, je pevně přesvědčený
Po přestěhování do nové čtvrti jsme se rychle spřátelili s naší sousedkou, Blankou. Nicméně jsme netušili, že její nedbalost by mohla ohrozit život mé dcery, Alexandry. Naše přátelství začalo upadat, když Blanky činy vystavily Alexandru vážnému onemocnění, odhalující stránku o ní, kterou bych raději nikdy nepoznal.
