Jednoho deštivého odpoledne jsem zvedla telefon a uslyšela slova, která mi navždy změnila život. Moje snacha mi oznámila, že odchází i s vnoučaty a že je už nikdy neuvidím. Od té chvíle jsem bojovala s bolestí, výčitkami i touhou napravit rozbitou rodinu.
Vyrůstala jsem jen s mámou, protože táta nás opustil a nechal nás bez prostředků. Když jsem se vdala a tchyně vážně onemocněla, rozhodla jsem se o ni starat, což vyvolalo ostrý konflikt s mojí mámou. Musela jsem si vybrat mezi loajalitou ke své rodině a vděčností k ženě, která mě vychovala.
Jmenuji se Viktor a nikdy nezapomenu na den, kdy se ve školní jídelně provalilo, že si nemohu dovolit teplý oběd. Hanba mě pálila až do morku kostí, ale babička mi ukázala, že i v chudobě je možné najít důstojnost a sílu. Toto je příběh o chudobě, pýše a lásce, která dokáže změnit svět.
Jmenuji se Marie a jsem babička, která žije pro svého vnoučka. Od chvíle, kdy si moje dcera Jana vzala Petra, musím se pokaždé, když se vrací domů, schovávat. Toto je příběh mého zlomeného srdce, rodinných nedorozumění a síly matky, která se nechce vzdát.
Jmenuji se Věra a ještě před pár měsíci jsem věřila, že rodina je to nejcennější, co člověk má. Jenže když mi začaly mizet peníze a dcera s manželem mi nutili podepsat papíry, které jsem nechápala, začala jsem se bát. Kdyby nebylo mé sousedky paní Novotné, možná bych dnes neměla ani střechu nad hlavou.
Jmenuji se Jana a nikdy nezapomenu na den, kdy mi bratr zavolal, že je v nemocnici. Celý život se obětoval svým dětem, ale když ho nejvíc potřeboval, zůstala jsem u jeho postele jen já. Tento příběh je o tom, jak hluboké mohou být rodinné rány a jak těžké je najít odpuštění.
Jmenuji se Marie a celý život jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější. Svému synovi jsem dala vše, co jsem měla, a věřila jsem, že mě nikdy nezradí. Teď stojím sama před zavřenými dveřmi a ptám se sama sebe, kde jsem udělala chybu.
Jmenuji se Jana a rok jsem se starala o nemocnou sousedku, paní Novákovou, zatímco její vlastní dcera byla daleko. Moje ochota pomáhat se postupně změnila v únavu a frustraci, až jsem musela říct dost. Příběh o tom, jak těžké je najít hranici mezi lidskostí a sebeobranou.
Jsem babička, která sleduje, jak se její vnučka pomalu vytrácí z rodiny kvůli matčině lhostejnosti. Moje dcera, Lucie, vždy toužila po dokonalosti a uznání, ale její vztah k dětem je plný rozdílů. Teď stojím před rozhodnutím, zda zasáhnout a vzít vnučku k sobě, nebo doufat, že se Lucie změní.
Jednoho lednového večera jsem přišel o všechno – o ženu, domov i jistotu, že dokážu ochránit své děti. Procházel jsem zoufalstvím, hněvem i studem, ale právě v těch nejtemnějších chvílích jsem poznal, co znamená skutečná lidská blízkost. Tohle je můj příběh o ztrátě, naději a síle české solidarity.
Jmenuji se Veronika a nikdy nezapomenu na ten večer v malé pražské hospodě, kdy jsem se cítila naprosto neviditelná. Můj partner Tomáš byl středem pozornosti číšníka, zatímco já jsem byla ignorována, jako bych tam vůbec nebyla. Přesto jsem se rozhodla zachovat slušnost a odejít s hlavou vztyčenou, i když mě to uvnitř bolelo.
Jmenuji se Martina a letos v létě jsem zažila největší rodinnou krizi svého života. Moje maminka, babička mých dětí, vzala na dovolenou k moři jen mého synovce a moji dceru nechala doma. Když jsem odmítla přispět na výlet, protože moje dcera nikam nejela, rozpoutala se bouře výčitek, hádek a nepochopení, která naši rodinu rozdělila.
