Jmenuji se Marie a nikdy nezapomenu na období, kdy jsem se snažila pomoci svému kamarádovi Radkovi, jehož rodina se rozpadala před očima. Bylo mi tehdy osm let a poprvé jsem pocítila, jak bezmocné může být dětské srdce tváří v tvář dospěláckým problémům. Tato zkušenost mě navždy změnila a dodnes si kladu otázku, jestli jsem mohla udělat víc.
V osmnácti jsem zjistila, že čekám dítě, a s mým mužem Tomášem jsme začali snít o vlastním domově. Místo radosti nás ale čekaly dluhy, hádky a zklamání, když se ukázalo, že realita bydlení v Česku je mnohem tvrdší, než jsme čekali. Příběh o tom, jak snadno se může sen o rodinném štěstí změnit v boj o přežití.
V den, kdy jsem balila kufry do Německa, mi dcera Anička řekla, že mě už nikdy nebude potřebovat. Ta slova mě pronásledují dodnes. Můj příběh je o vině, lásce a o tom, jak těžké je napravit vztah, když jste museli odejít právě tehdy, kdy vás dítě nejvíc potřebovalo.
Jednoho deštivého večera jsem s dětmi utekla z domova, zoufalá a bez jistoty, kam jít. Moje nejlepší kamarádka Jana mi nabídla útočiště, ale její manžel Petr nás odmítl pustit dovnitř. V ten okamžik jsem pochopila, jak křehké jsou vztahy a jak těžké je najít skutečné bezpečí.
Jmenuji se Ondřej a celý život jsem toužil po nezávislosti, ale místo podpory jsem narazil na nezájem vlastní rodiny. S manželkou Terezou jsme se snažili postavit na vlastní nohy, ale když přišly těžké časy, zůstali jsme sami. Tento příběh je o bolesti, zklamání i odvaze postavit se vlastnímu osudu.
Jednoho chladného rána jsem v pražské tramvaji potkala bezdomovce, kterému jsem nabídla pomoc. Můj dobrý úmysl však narazil na tvrdou realitu, která mě donutila přehodnotit, co vlastně znamená pomáhat. Tento příběh je o lidské důstojnosti, předsudcích a o tom, jak těžké je skutečně změnit něčí osud.
Jednoho rána mi zazvonil telefon a cizí hlas mi tvrdil, že můj vnuk měl vážnou nehodu. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce, ale místo paniky jsem se rozhodla jednat chytře. Tato zkušenost mi ukázala, jak snadno se mohou senioři stát obětí podvodníků, ale také jak důležité je zachovat klid a důvtip.
Jsem školník na střední škole v Brně a každý den čelím výzvám, které mi přinášejí studenti. Jednoho dne se skupina studentů rozhodla mě zesměšnit tím, že zanechali otisky rtěnky na zrcadlech v koupelnách. Moje reakce měla být lekcí o úctě, ale věci se nevyvíjely podle plánu.
Jmenuji se Jana a je mi 36 let. S Petrem jsem vdaná už šest let. Je to můj druhý manžel. Moje první manželství bylo rychlé a skončilo zlomeným srdcem. Z toho manželství mám dceru Aničku, která se narodila v roce 2013. Právě v tom roce se moje první manželství rozpadlo.
Jakub vyrůstal ve vzdělané rodině. Jeho otec byl univerzitní profesor a jeho matka pracovala jako chirurg. Jeho rodiče svého jediného syna zbožňovali a věnovali veškerý svůj volný čas jeho výchově. Jakub navštěvoval různé mimoškolní aktivity a těšil své rodiče vynikajícími známkami ve škole. Jedinou vadou na kráse v jejich očích bylo jeho přátelství se mnou, Emou, dívkou z méně privilegovaného prostředí.
Nikdy jsem je předtím nepotkala. Můj manžel mě varoval, že oslavenec má dceru, roztomilou pětiletou holčičku (podle něj), ale trochu rozmazlenou. Měla jsem pocit, že toto setkání nedopadne dobře. A měla jsem pravdu.
Je to krutá, bezcitná babička, a může si poradit sama se svými problémy, pokud je schopna vyhodit svého ročního vnuka na ulici spolu s jeho otcem.
