Když jsem odjížděla za prací do Německa, moje dcera Anička měla dvanáct let. Věřila jsem, že jí tím zajistím lepší budoucnost, ale dnes vidím, jak hlubokou stopu v ní moje rozhodnutí zanechalo. Teď stojím před otázkou, zda lze ještě napravit to, co bylo kdysi zlomeno.
Jmenuji se Klára a nikdy bych nevěřila, jak osamělý může být začátek mateřství. S manželem jsme dlouho plánovali rodinu, protože jsme oba chtěli nejdřív něco dokázat. Když se nám narodila dcera, zůstali jsme na všechno sami – ti, kteří slibovali pomoc, najednou nebyli nikde.
Jmenuji se Petra a bojuji s nespravedlivou tradicí v rodině mého muže, která rozděluje mé děti. Moje tchyně otevřeně upřednostňuje mého syna před mou dcerou z prvního manželství a já už nevím, jak ochránit své děti před bolestí a ponížením. Každý den hledám odvahu postavit se za svou rodinu a najít cestu ke spravedlnosti.
Jmenuji se Monika a nikdy by mě nenapadlo, že rozhodnutí kojit svého syna Filipa až do jeho osmi let roztrhne naši rodinu. Věřila jsem, že dělám to nejlepší, ale dnes stojím před zrcadlem a ptám se, kde se to všechno pokazilo. Toto je můj příběh o vině, nepochopení a hledání odpuštění mezi nejbližšími.
Jsem Jana a právě jsem své dceři řekla, že jí už nepomůžu, dokud neopustí svého muže. Její manžel je lenoch, který ji i děti nechává na holičkách, a já už nevím, jak dál. Tahle volba mě ničí, ale mám pocit, že jinak ji nikdy nezachráním.
Jmenuji se Milena a celý můj svět se zhroutil v den, kdy mi syn neodpověděl na telefonát. Zoufalství mě dohnalo k tomu, abych kontaktovala jeho manželku, což spustilo řetězec událostí, které odhalily bolestivé pravdy o naší rodině. Teď se ptám sama sebe – kde jsem udělala chybu a je vůbec možné napravit to, co je rozbité?
Jmenuji se Lucie a s manželem Petrem jsme se přestěhovali do nového bytu v Brně, kde jsme doufali v nový začátek. Místo toho nás čekaly nekonečné sousedské spory, napětí a hádky, které otřásly nejen naším vztahem, ale i mým pohledem na lidi kolem nás. V příběhu popisuji, jak jsem hledala hranici mezi snahou vycházet s ostatními a ochranou vlastního štěstí.
Jmenuji se Veronika a nikdy jsem nevěřila, že jedno obyčejné přání může změnit celý život. Vyrůstala jsem v pěstounské péči a vždycky jsem toužila po skutečné rodině. Tento příběh vypráví o tom, jak jsem se rozhodla napsat Ježíškovi a jak se mé největší přání stalo skutečností – ale cesta k tomu byla plná bolesti, nejistoty i nečekaných zvratů.
Jsem Lucie, samoživitelka z Brna, která se rozhodla jít za svým snem o druhém dítěti navzdory všem překážkám. Investovala jsem všechny své úspory do umělého oplodnění a bojovala s předsudky, osamělostí i finanční nejistotou. Můj příběh je o odvaze, bolesti i naději, že láska k dítěti je silnější než jakákoliv překážka.
Nikdy jsem se nezajímala, kolik máma dostává důchod. Vždycky jsem si myslela, že je to jen její věc. Ale jednoho dne v práci se všechno změnilo a já musela čelit pravdě o naší rodině i sobě samé.
Jmenuji se Tomáš a nikdy bych nevěřil, že největší bitva mého života se odehraje mezi zdmi našeho rodinného domu. Po smrti mého bratra jsem byl svědkem, jak máma rozdělila dědictví tak, že některé vnoučata dostaly vše a jiné nic. Tato nespravedlnost mě roztrhala na kusy a donutila přehodnotit, co vlastně znamená rodina.
Od prvního dne jsem chtěla své dceři Elišce dopřát to nejlepší, ale netušila jsem, jakou lavinu kritiky tím spustím. Luxusní oblečení a neobvyklé jméno se staly terčem posměchu v naší malé vesnici a dokonce i moje vlastní rodina mě začala odsuzovat. Teď se ptám sama sebe – kde je hranice mezi mateřskou láskou a přeháněním?
