Od dětství jsem nosil(a) obnošené oblečení, jedl(a) levná jídla a nikdy jsem nebyl(a) na dovolené. Máma šetřila každou korunu, ale já jsem za to platil(a) cenu v podobě studu, osamění a pocitu méněcennosti. Dnes se snažím pochopit, jestli to všechno stálo za to, nebo jestli jsem jen ztratil(a) kus sebe.
Jmenuji se Kateřina, je mi 38 let a žiji s manželem Tomášem a našimi dvěma dětmi v domě na okraji Prahy. Naše rodinné štěstí se začalo rozpadat ve chvíli, kdy se k nám nečekaně nastěhovali Tomášovi rodiče – a odmítali odejít. V této zpovědi popisuji napětí, skryté konflikty a otázku, kolik je člověk ochoten obětovat pro rodinu.
Jmenuji se Tomáš a jsem otcem osmileté Aničky. Můj příběh je o bolesti, kterou jsem pocítil, když jsem viděl, jak peníze a společenský status začaly rozdělovat děti v prestižním pražském gymnáziu, kam chodí moje dcera. Když jsem se pokusil postavit této nespravedlnosti, narazil jsem na odpor, který navždy změnil mě i moji rodinu.
Už téměř dva roky jsme s manželem nepromluvili s jeho otcem. Jeho zastaralé názory a neustálé ponižování mě přiměly postavit se za sebe i naši rodinu. Přestože to mezi mnou a manželem vyvolalo napětí, věřím, že někdy je třeba říct dost.
Jmenuji se Marie a už rok jsem neviděla svou milovanou vnučku Aničku. Poté, co jsem přestala finančně podporovat svého syna Petra, mě od sebe i od Aničky odstřihl. Každý den mě pronásleduje bolest, vztek i otázky, zda jsem udělala správně.
Od prvního dne v rodině mého manžela jsem cítila, že jsem pro tchyni jen stín. Zatímco švagrová byla její princezna, já jsem bojovala o kousek pozornosti a spravedlnosti. Tento příběh je o bolesti, odvaze a hledání vlastního místa tam, kde by měla vládnout láska.
Jmenuji se Ivana a ve svých devětadvaceti letech jsem se ocitla sama na mateřské, když můj partner odmítl převzít odpovědnost za našeho syna a vše přenechal své matce. Můj příběh je o tiché bolesti, ztracené důvěře a každodenním boji za pochopení a podporu. Ptám se: Kam se poděla láska, když přišly skutečné zkoušky?
Jmenuji se Kristýna a před deseti lety jsem musela opustit svou dvanáctiletou dceru Evu, abych mohla pracovat v Německu a zajistit nám lepší život. Dnes, když je Eva dospělá, cítím mezi námi propast, kterou způsobila má tehdejší volba. Příběh o vině, nevyřčených slovech a hledání odpuštění.
Jmenuji se Ivana a jsem matkou tří temperamentních dětí, které dokážou během chvilky obrátit celý park naruby. Každý den bojuji s pocity viny, únavy a nepochopení, když se snažím zvládnout jejich výbuchy energie a zároveň čelit pohledům ostatních rodičů. Přestože mě dcera ujišťuje, že jen já je dokážu zkrotit, někdy si nejsem jistá, jestli to opravdu zvládám.
Celý život jsem dřela v zahraničí, abych svým dětem zajistila lepší budoucnost. Koupila jsem jim byty v Praze, ale teď mě ani nechtějí pustit přes práh. Bolí mě to a nevím, jak dál – hledám radu a pochopení.
Jmenuji se Milada a v sedmašedesáti letech jsem poprvé v životě pocítila, jaké to je být opravdu sama. Po smrti manžela jsem doufala, že mi děti pomohou, ale místo toho mě odmítly přijmout pod svou střechu. Teď stojím před otázkou, kde budu žít a jak se vyrovnat s tím, že rodina, kterou jsem celý život podporovala, mě nechce přijmout zpět.
Jsem nejmladší ze tří sourozenců a poslední roky se starám o svého stárnoucího otce. Péče o něj mě vyčerpává fyzicky i psychicky, zatímco moji sourozenci se vyhýbají odpovědnosti. Sdílím svůj příběh, protože vím, že nejsem jediná, kdo bojuje s pocitem viny, únavy a bezmoci.
