Jmenuji se Ivana a jsem matkou tří temperamentních dětí, které dokážou během chvilky obrátit celý park naruby. Každý den bojuji s pocity viny, únavy a nepochopení, když se snažím zvládnout jejich výbuchy energie a zároveň čelit pohledům ostatních rodičů. Přestože mě dcera ujišťuje, že jen já je dokážu zkrotit, někdy si nejsem jistá, jestli to opravdu zvládám.
Celý život jsem dřela v zahraničí, abych svým dětem zajistila lepší budoucnost. Koupila jsem jim byty v Praze, ale teď mě ani nechtějí pustit přes práh. Bolí mě to a nevím, jak dál – hledám radu a pochopení.
Jmenuji se Milada a v sedmašedesáti letech jsem poprvé v životě pocítila, jaké to je být opravdu sama. Po smrti manžela jsem doufala, že mi děti pomohou, ale místo toho mě odmítly přijmout pod svou střechu. Teď stojím před otázkou, kde budu žít a jak se vyrovnat s tím, že rodina, kterou jsem celý život podporovala, mě nechce přijmout zpět.
Jsem nejmladší ze tří sourozenců a poslední roky se starám o svého stárnoucího otce. Péče o něj mě vyčerpává fyzicky i psychicky, zatímco moji sourozenci se vyhýbají odpovědnosti. Sdílím svůj příběh, protože vím, že nejsem jediná, kdo bojuje s pocitem viny, únavy a bezmoci.
Jsem Jana, matka, která se snaží pochopit rozhodnutí svého syna Tomáše, jenž se oženil příliš brzy. S manželem jsme doufali, že nejdřív vystuduje a najde si práci, ale všechno změnilo nečekané těhotenství jeho přítelkyně Lucie. Teď, když se hádáme o tom, kde budou mladí bydlet, přemýšlím, jestli jsme jako rodiče udělali správné kroky a jestli naše rodina vůbec ještě drží pohromadě.
Jmenuji se Lukáš a vyrůstal jsem v domácnosti, kde šetření bylo víc než láska. Máma, Jana, nás s mladší sestrou Bárou neustále napomínala, že si ničeho nevážíme a že musíme myslet na budoucnost. Příběh popisuje naše každodenní boje, hádky, ale i to, jak jsem se snažil najít vlastní cestu ke štěstí.
Jmenuji se Jaroslav a nikdy bych nevěřil, že stáří může být tak osamělé. Můj syn Tomáš si myslí, že se mám dobře, ale pravda je, že už měsíce přežívám na levné ovesné kaši, zatímco jemu vyprávím o steaku a ovoci. V tom tichu mezi námi se skrývá víc bolesti, než bych kdy přiznal.
Jmenuji se Petra a poslední měsíce se můj domov stal místem, kde už se necítím bezpečně. Můj soused Roman neustále přichází bez pozvání a žádá o věci, což narušuje nejen můj klid, ale i vztahy v rodině. Bojím se, že když mu nastavím hranice, ohrozím přátelství našich dětí a způsobím zbytečný konflikt.
Jsem Jana a už několik let žiji s pocitem, že jsem na výchovu naší dcery Klárky úplně sama. Můj manžel Petr se o ni téměř nezajímá, nezná její oblíbené jídlo, kamarádky ani sny. Dnes vám vyprávím, jaké to je, když se cítíte neviditelní ve vlastní rodině a zoufale hledáte cestu zpět k sobě navzájem.
Od dětství jsem snila o velké rodině a domě plném smíchu. Místo toho jsem se ocitla v rozpadajícím se domě s dítětem, které mě den za dnem zkouší až na dno mých sil. Příběh o tom, jak se sny střetávají s realitou a co to znamená být matkou v dnešním Česku.
Jmenuji se Eliška a můj život se obrátil naruby, když jsem se po letech na mateřské vrátila do práce. S manželem Pavlem jsme se najednou začali hádat o věcech, které nám dřív připadaly samozřejmé – třeba o tom, kdo kupuje dárky mojí mamince. To, co začalo jako drobná změna, rozvířilo hluboké city a otázky o důvěře, respektu a spravedlnosti v našem manželství.
Nikdy jsem se nezajímal o to, kolik táta dostává důchod. Vždycky jsem si myslel, že je to jeho věc a že se mě to netýká. Ale jednoho dne v práci se všechno změnilo, když jsme se s kolegy začali bavit o tom, jak podporujeme své rodiče.
