Jmenuji se Petra a nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem poprvé spatřila svého syna s neobvykle stříbrnými vlasy. Místo radosti přišlo zděšení a strach z reakcí okolí, které nás s manželem Tomášem čekaly. Tento příběh je o boji za přijetí jinakosti v české společnosti, o rodinných konfliktech a o tom, jak těžké je chránit své dítě před předsudky.
Jmenuji se Jana Novotná a nikdy bych nevěřila, že obyčejná návštěva drogerie na pražském Hlavním nádraží mi převrátí život naruby. Po hádce s prodavačkou ohledně mého vzhledu jsem napsala příspěvek na sociální sítě, který vyvolal vlnu emocí a rozproudil debatu o tom, jak v Česku vnímáme stárnutí a ženskou krásu. Teď se ptám sama sebe: Proč bych se vlastně měla stydět za svůj věk?
Jmenuji se Lenka a pracuji jako zdravotní sestra v malém okresním špitále. Příběh, který vám chci vyprávět, je o panu Miroslavovi, starém pánovi, kterého jsme přijali s lehčími zdravotními potížemi, ale jeho skutečný boj byl mnohem hlubší – bojoval s osamělostí a zapomněním od vlastní rodiny. Teprve až jeho vnuk Tomáš překročil práh nemocničního pokoje, začalo se všechno měnit.
Jsem Jana a nikdy nezapomenu na ten dusný červnový den, kdy jsem se s nemocnou dcerkou vydala vlakem do Ostravy. Všechno šlo špatně, dokud se neobjevil pan Karel, který mi nabídl pomoc, když už jsem byla na pokraji sil. Jeho laskavost mi změnila pohled na lidi a dodnes přemýšlím, proč je tak těžké si o pomoc říct.
Jmenuji se Alexandra a celý život jsem žila ve stínu svého staršího bratra Tomáše. Táta mu věnoval všechnu pozornost, zatímco já jsem se snažila získat aspoň kousek jeho lásky. Tento příběh je o bolesti, kterou v sobě nosím, a o tom, jak těžké je najít své místo v rodině, kde láska není rozdělená spravedlivě.
Jmenuji se Tomáš a nikdy nezapomenu na den, kdy mi zavolali ze školy, že můj syn Matěj omdlel a zranil se. Vždycky jsem ho učil, jak se má zachovat, když cítí, že na něj jde slabost, ale tentokrát to neudělal. Když jsem zjistil, proč, roztrhlo mi to srdce a změnilo pohled na celý náš školní systém.
Jmenuji se Marie a po čtyřiceti letech v nemocnici jsem se konečně dočkala důchodu. Místo klidu mě ale čekalo nečekané napětí s dcerou, která předpokládala, že teď budu hlídat vnoučata na plný úvazek. Musela jsem si vybojovat právo na vlastní život a štěstí, i když to znamenalo zklamat vlastní rodinu.
Jmenuji se Marie a nikdy bych nevěřila, že mě vlastní syn požádá, abych při návštěvě Prahy bydlela v hotelu místo u něj doma. Tato situace mě hluboce zasáhla a přinutila přemýšlet o tom, jak se mění vztahy mezi rodiči a dětmi v dnešní době. V příběhu popisuji své pocity, rodinné konflikty i snahu pochopit novou generaci.
Jsem Marie, důchodkyně z malého města, která celý život dřela, aby dala své dceři Janě to nejlepší. Když jsem přestala finančně pomáhat, Jana mě odstřihla od svého života i od vnuka. Teď sedím sama v prázdném bytě a přemýšlím, kde jsem udělala chybu.
Jsem Jana a celý život jsem věřila, že rodina je základ všeho. Když si můj syn vybral partnerku z prostředí, které jsem považovala za toxické, začal boj, který mě změnil. Dnes se ptám sama sebe, kde je hranice mezi ochranou dítěte a respektem k jeho volbě.
Všechno začalo tím, že jsem v noci slyšela křik svého syna Matěje. Ten den jsme měli slavit jeho oficiální přijetí do naší rodiny, ale místo radosti přišla tragédie. Příběh vypráví o bolesti, vině a hledání smyslu po ztrátě dítěte, která rozvrátila naši rodinu.
Jmenuji se Jarmila a nikdy bych nevěřila, že se jednou budu stydět před vlastní dcerou. Vždycky jsem se snažila dát své rodině všechno, co bylo v mých silách, ale teď, když nemám peníze jako rodiče mého zetě, cítím, jak se mezi mnou a dcerou otevírá propast. Je to příběh o bolesti, nepochopení a touze po lásce, která by neměla být měřena penězi.
