Jsem Jana a právě jsem se s manželem Petrem přestěhovala do našeho prvního bytu v Brně. Místo radosti z nového začátku nás ale čekaly hádky s mou mámou, která nám neustále radila, jak máme žít a utrácet peníze. Musela jsem si vybrat mezi loajalitou k rodině a vlastním štěstím.
Jmenuji se Natálie a vždy jsem byla nezávislá, ambiciózní a otevřená, pokud šlo o peníze. Když můj manžel Tomáš, přestože vydělává méně, trval na tom, že bude řídit naše finance, netušila jsem, jak moc to ovlivní náš vztah. Dnes mezi námi vládne ticho, které bolí víc než jakákoli hádka.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset rozhodnout o osudu vlastního otce. Když jsem ho odvezla do domova důchodců, věřila jsem, že dělám to nejlepší. Místo pochopení jsem ale ztratila důvěru a lásku své rodiny.
Na svatbě svého syna jsem cítila, jak se ve mně pere hrdost s bolestí. Nedokázala jsem přijmout jeho volbu manželky a každý můj úsměv byl jen maskou pro vnitřní utrpení. Teď, když vidím, jak se mi rodina vzdaluje, přemýšlím, jestli ještě existuje šance na smíření a klid v duši.
Jsem David a tahle zpověď je o tom, jak jsem musel bojovat za lásku k Zuzaně, když nám okolí dalo jasně najevo, že podle nich k sobě nepatříme. Všechno začalo nevinnými poznámkami, ale brzy se z toho stala lavina posměšků a odsuzování. Přesto jsem se rozhodl nevzdat a postavit se všem, kteří chtěli naši lásku zničit.
Jmenuji se Eliška, je mi padesát let a celý život jsem věnovala rodině. Když jsem se konečně rozhodla myslet na sebe a najít si novou lásku, narazila jsem na nepochopení a odpor svého zetě. Tento příběh je o boji za vlastní štěstí, o rodinných konfliktech a o tom, jak těžké je být ženou v Česku po padesátce.
Jednoho dne v práci se kolegyně začaly bavit o tom, jak podporují své rodiče. Já jsem jen mlčky seděla a přemýšlela, proč bych měla vědět, kolik moje máma dostává na důchod. Ale když se máma dostala do problémů, všechno se změnilo a já musela čelit pravdě o našem vztahu.
Když jsem odjížděla za prací do Německa, moje dcera Anička měla dvanáct let. Věřila jsem, že jí tím zajistím lepší budoucnost, ale dnes vidím, jak hlubokou stopu v ní moje rozhodnutí zanechalo. Teď stojím před otázkou, zda lze ještě napravit to, co bylo kdysi zlomeno.
Jmenuji se Klára a nikdy bych nevěřila, jak osamělý může být začátek mateřství. S manželem jsme dlouho plánovali rodinu, protože jsme oba chtěli nejdřív něco dokázat. Když se nám narodila dcera, zůstali jsme na všechno sami – ti, kteří slibovali pomoc, najednou nebyli nikde.
Jmenuji se Petra a bojuji s nespravedlivou tradicí v rodině mého muže, která rozděluje mé děti. Moje tchyně otevřeně upřednostňuje mého syna před mou dcerou z prvního manželství a já už nevím, jak ochránit své děti před bolestí a ponížením. Každý den hledám odvahu postavit se za svou rodinu a najít cestu ke spravedlnosti.
Jmenuji se Monika a nikdy by mě nenapadlo, že rozhodnutí kojit svého syna Filipa až do jeho osmi let roztrhne naši rodinu. Věřila jsem, že dělám to nejlepší, ale dnes stojím před zrcadlem a ptám se, kde se to všechno pokazilo. Toto je můj příběh o vině, nepochopení a hledání odpuštění mezi nejbližšími.
Jsem Jana a právě jsem své dceři řekla, že jí už nepomůžu, dokud neopustí svého muže. Její manžel je lenoch, který ji i děti nechává na holičkách, a já už nevím, jak dál. Tahle volba mě ničí, ale mám pocit, že jinak ji nikdy nezachráním.
