Jmenuji se Marie a celý život jsem prožila v Plzni, v malém domku se zahrádkou. S přibývajícími roky mi ubývá sil a vztahy s dětmi i vnoučaty se komplikují – návštěvy jsou vzácné a často podmíněné penězi. Toto je příběh o bolesti, lásce a otázkách, které zůstávají, když se rodina stane cizími lidmi.
Jmenuji se Anička a odjakživa jsem milovala kreslení a tvoření, ale babička s dědou mi každý rok dávají panenky a stavebnice, které mě vůbec nebaví. Snažila jsem se jim vysvětlit, co mě opravdu těší, ale oni trvají na svém, protože „tohle je pro holčičky nejlepší“. Tenhle příběh je o tom, jak moc může bolet, když vás vlastní rodina nechce slyšet, i když křičíte celým srdcem.
Jmenuji se Anna a je mi 62 let. Po letech, kdy jsem byla oporou celé rodiny, jsem jednou řekla ne – a všechno se změnilo. Teď stojím sama a přemýšlím, jestli je správné vždycky obětovat sebe pro druhé, i když to nikdo neocení.
Jednoho rána jsem nečekaně navštívila snachu, abych zjistila, jak to u nich doma skutečně chodí. To, co jsem viděla, mě šokovalo a přinutilo přehodnotit vlastní předsudky o mateřství a rodinných rolích. Tento den změnil nejen můj pohled na snachu, ale i na sebe samu.
Jsem Jana a stojím mezi dvěma generacemi žen, které miluji, ale které se nedokážou shodnout na tom, co je pro mou dceru nejlepší. Moje maminka i tchyně neustále ignorují přání mé dcery a vnucují jí tradiční hračky, které ji vůbec nezajímají. Každý pokus o vysvětlení končí hádkou a já se cítím bezmocná, rozpolcená mezi loajalitou k rodině a respektem k vlastnímu dítěti.
Jsem Jana a právě jsem se s manželem Petrem přestěhovala do našeho prvního bytu v Brně. Místo radosti z nového začátku nás ale čekaly hádky s mou mámou, která nám neustále radila, jak máme žít a utrácet peníze. Musela jsem si vybrat mezi loajalitou k rodině a vlastním štěstím.
Jmenuji se Natálie a vždy jsem byla nezávislá, ambiciózní a otevřená, pokud šlo o peníze. Když můj manžel Tomáš, přestože vydělává méně, trval na tom, že bude řídit naše finance, netušila jsem, jak moc to ovlivní náš vztah. Dnes mezi námi vládne ticho, které bolí víc než jakákoli hádka.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset rozhodnout o osudu vlastního otce. Když jsem ho odvezla do domova důchodců, věřila jsem, že dělám to nejlepší. Místo pochopení jsem ale ztratila důvěru a lásku své rodiny.
Na svatbě svého syna jsem cítila, jak se ve mně pere hrdost s bolestí. Nedokázala jsem přijmout jeho volbu manželky a každý můj úsměv byl jen maskou pro vnitřní utrpení. Teď, když vidím, jak se mi rodina vzdaluje, přemýšlím, jestli ještě existuje šance na smíření a klid v duši.
Jsem David a tahle zpověď je o tom, jak jsem musel bojovat za lásku k Zuzaně, když nám okolí dalo jasně najevo, že podle nich k sobě nepatříme. Všechno začalo nevinnými poznámkami, ale brzy se z toho stala lavina posměšků a odsuzování. Přesto jsem se rozhodl nevzdat a postavit se všem, kteří chtěli naši lásku zničit.
Jmenuji se Eliška, je mi padesát let a celý život jsem věnovala rodině. Když jsem se konečně rozhodla myslet na sebe a najít si novou lásku, narazila jsem na nepochopení a odpor svého zetě. Tento příběh je o boji za vlastní štěstí, o rodinných konfliktech a o tom, jak těžké je být ženou v Česku po padesátce.
Jednoho dne v práci se kolegyně začaly bavit o tom, jak podporují své rodiče. Já jsem jen mlčky seděla a přemýšlela, proč bych měla vědět, kolik moje máma dostává na důchod. Ale když se máma dostala do problémů, všechno se změnilo a já musela čelit pravdě o našem vztahu.
