Své vnučky miluji a jsem vděčná, že je mám ve svém životě. Jsou to hodné děti, ale moje snacha je nevychovává správně. Prostě jim dovoluje příliš mnoho. Pokaždé, když je navštívím, děti běhají po domě, křičí a dělají hluk. Snažím se je napomenout, ale ony mi řeknou, že jim maminka dovolila. A moje snacha okamžitě zasáhne.
Můj syn, Mikuláš, je 9 let a chodí sám do školy. Večery může trávit procházkami po nákupním centru se svými přáteli. Myslela jsem, že dělám vše správně, dávám Mikulášovi dostatek svobody, zároveň ho učím zodpovědnosti. Nicméně moje kamarádka, Kateřina, měla jiný názor. Kateřinina dcera, Zofie, byla ve věku 14 let. Mohlo by se zdát, že v tomto věku se děti učí být nezávislé, ale Kateřinin strach zastavil Zofii způsobem, který žádná z nás nepředvídala.
Mé srdce buší úzkostí. Vždycky jsem žila pro své děti, vychovala jsem čtyři, aby stály pevně na vlastních nohou. Ale nyní, když se snažím najít svou roli jako babička, zjišťuji, že jsem v rozporu s očekáváními mé snachy.
