Jmenuji se Lucie a už několik měsíců se snažím přesvědčit svou maminku a tchyni, aby respektovaly přání mé dcery Aničky. Přestože Anička jasně říká, co si přeje, obě babičky jí neustále dávají tradiční panenky a stavebnice, které ji vůbec nezajímají. Je pro mě bolestné sledovat, jak dospělí ignorují jednoduché přání dítěte a tím narušují naši rodinnou pohodu.
Jmenuji se Martina a nikdy nezapomenu na den, kdy můj syn Tomáš přišel domů s očima plnýma slz, protože jeho učitelka a spolužák mu bez dovolení ostříhali vlasy. Bojovala jsem s předsudky, lhostejností školy i vlastními obavami, abych Tomáše ochránila. Můj příběh je pro všechny děti, které někdy zažily ponížení nebo bolest.
Jmenuji se Martina a můj život se obrátil naruby, když jsem zjistila, že můj syn Tomáš reaguje na vážné situace smíchem a vtipkováním. Snažila jsem se pochopit, proč to dělá, a bojovala jsem s pocitem selhání jako matka. Nakonec jsem musela čelit nejen jeho zvláštnímu chování, ale i nepochopení okolí a vlastnímu strachu, že mu nedokážu pomoci.
Všechno začalo křikem a slzami, když jsem zjistil, že moje žena Jana přinutila naši dceru Terezu oholit si hlavu na podporu nemocné kamarádky. Najednou jsem měl pocit, že se naše rodina rozpadá a každý z nás stojí na jiné straně barikády. Teď nevím, jestli jsme ještě rodina, nebo už jen skupina jednotlivců s vlastní pravdou.
Jmenuji se Petra a poslední dobou mě trápí, že moje děti se u mojí maminky nudí. Dřív jsme k babičce jezdili rádi, ale teď je to pro ně spíš povinnost. Hledám způsob, jak jim znovu ukázat kouzlo návštěv u babičky a zároveň nezranit city své maminky.
Jsem Jana a celý život jsem si myslela, že vím, jak být dobrou mámou. Po čtyřech dětech jsem ale zjistila, že i ty největší jistoty se mohou zhroutit kvůli jedné malé chybě. Sdílím svůj příběh o vině, únavě a naději, že v tom nejsem sama.
Jsem matka dvou dětí, která se snaží naučit své děti respektovat hranice. Každodenní situace se stávají zkouškou trpělivosti a porozumění, když se snažím vyvážit jejich nadšení s potřebou respektu. Tento příběh je o tom, jak jsme jako rodina čelili těmto výzvám a co jsme se z nich naučili.
„Mami, chci odejít. Chci bydlet s tátou.“ To prohlásil můj šestiletý syn, Michal, když si pevně obouval boty a nasazoval čepici. Zabalil si všechny své hračky, knihy a oblečení. Po posledním rozloučení s naším psem, kterému řekl, ať nedělá žádné hlouposti, jsem si uvědomila, že to Michal myslí vážně. Už jsou to více než tři roky, co jsem se rozvedla s jeho otcem.
Je běžné, že v určitém okamžiku děti začnou vzdorovat svým rodičům. Způsob, jakým dospělí reagují na nedostatek úcty, je však klíčový pro omezení tohoto chování včas. Tento příběh prozkoumává dynamiku mezi otcem a jeho dcerami, které začínají projevovat nedostatek úcty k němu. Přestože se pokusil situaci vyřešit jedinou větou, ne každý příběh vede k řešení.
