Po letech samoty jsem uvěřila, že jsem konečně našla muže, který mi vrátí chuť do života. Ale když jsem se ocitla na rozcestí mezi vlastní hodnotou a iluzí štěstí, musela jsem si položit otázku, co vlastně znamená být šťastná. Tento příběh je o odvaze zůstat sama sebou, i když to znamená znovu čelit samotě.
Jmenuji se Petra a nedávno jsem se ocitla v bouřlivém konfliktu se svou maminkou, protože jsem se rozhodla pečovat o nemocnou tchyni. V příběhu popisuji, jak mě rozpolcenost mezi dvěma rodinami přivedla na pokraj sil, jaké emoce a výčitky mě pronásledovaly a jak těžké je najít pochopení tam, kde vládne bolest a nevyřčená očekávání. Sdílím své pochyby, vnitřní boj i touhu po smíření, které stále hledám.
Jsem Jana a po rozvodu jsem ztratila nejen manžela, ale i svou dceru Kláru. Když mi přestala odpovídat na zprávy, začala jsem se bát, že jsem ji ztratila navždy. Teprve když jsme si konečně promluvily, zjistila jsem, jak hluboké rány jsme si navzájem způsobili.
Celý život jsem se vyhýbal závazkům, nikdy jsem se neoženil, nemám děti. Vždy jsem si myslel, že mi to tak vyhovuje, až do chvíle, kdy jsem potkal Janu. Teď, když mi je šedesát, se ptám sám sebe: Nebylo už pozdě začít žít doopravdy?
Sedm měsíců žiji s mámou pod jednou střechou a každý den je pro mě zkouškou trpělivosti, lásky i sebeovládání. Všechno, co jsem považovala za jisté, se obrátilo vzhůru nohama a já se musím vyrovnávat s vlastními emocemi i s tím, že už nejsem tou dcerou, která potřebuje ochranu, ale tou, která má chránit. Přestože ji miluji, někdy mám pocit, že ztrácím samu sebe.
Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy mi lékař v porodnici oznámil, že místo jednoho dítěte budeme mít rovnou tři. Můj život se během jediné noci obrátil vzhůru nohama a já musel čelit nejen vlastnímu strachu, ale i obavám své ženy a celé rodiny. Tento příběh je o tom, jak jsme se s manželkou museli rychle naučit zvládat chaos, únavu i nečekané radosti, které nám naše trojčata přinesla.
Jmenuji se Eliška a je mi 64 let. Můj manžel Petr mě po třiceti letech opustil, abych po třech letech zažila jeho nečekaný návrat a prosbu o druhou šanci. Příběh je o bolesti, osamělosti, ale i o odvaze čelit minulosti a hledat odpovědi na otázky, které nemají jednoduchá řešení.
Jsem Linda, padesátiletá žena, která se po letech obětování rodině rozhodla znovu najít štěstí. Když jsem oznámila, že mám nového přítele, narazila jsem na odpor svého zetě i dcery. Můj příběh je o odvaze postavit se za vlastní životní štěstí a o tom, jak těžké je změnit zažité rodinné role.
Při úklidu po smrti mého manžela jsem objevila schovanou korespondenci, která mi obrátila život naruby. Zjistila jsem, že celá léta psal dopisy své první lásce, o které jsem nikdy neslyšela. Musela jsem se vyrovnat s pocitem zrady, zpochybněním našeho společného života a hledáním odpovědi na otázku, co vlastně znamená opravdová blízkost.
Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, že mě můj přítel Petr opustí právě ve chvíli, kdy čekám naše dítě. Zůstala jsem sama, zraněná a plná strachu, ale musela jsem najít sílu pokračovat dál. Můj příběh je o bolesti, rodinných konfliktech i o tom, jak těžké chvíle dokážou člověka změnit.
Jednoho obyčejného večera mi můj manžel Petr oznámil, že chce rozvod. V ten moment se mi zhroutil svět, ale zároveň jsem si vzpomněla na radu své maminky: někdy je lepší mlčet, než říct něco, čeho bych později litovala. Celý příběh je o tom, jak jsem se snažila zachovat klid, pochopit, co se vlastně stalo, a najít v sobě sílu pokračovat dál kvůli naší dceři.
Před rokem jsme se s manželem přestěhovali k jeho matce na venkov. Zpočátku jsem věřila, že společné bydlení nám pomůže, ale brzy jsem zjistila, jak moc jsem se mýlila. Teď každý den bojuji o kousek soukromí a přemýšlím, jestli jsme neměli raději zůstat v našem malém bytě ve městě.
