Jsem svobodná matka vychovávající dva syny. Žijeme v malém dvoupokojovém bytě. Je nesmírně náročné uživit sebe a své dvě děti. Moji rodiče nám trochu pomáhají, ale stále to nestačí.
„Bylo to naše druhé manželství. Moje první manželství bylo katastrofou, a to její také. Byli jsme spolu více než pět let. Jak jsem si nyní uvědomil, ona potřebovala muže a já se snažil vyrovnat se s těžce poškozeným sebevědomím po prvním rozvodu. Upřímně, myslel jsem si, že mám štěstí, ale brzy jsem si uvědomil, že to tak vůbec není…“
Být vdovou ve svých třiceti letech bylo nesmírně náročné, zvláště s malým dítětem na starost. Myslela jsem, že jsem znovu našla štěstí, ale moje dospělá dcera odmítá přijmout mého nového partnera, což mě nechává rozpolcenou mezi vlastním štěstím a rodinou.
Hrozny, jablka, banány, hrušky… „Pro mého oblíbeného vnuka!“ oznamuje hrdě. Zatímco moje máma zahrnuje mého syna pozorností, mám smíšené pocity. Tohle není to, co chci, aby se naučil.
Po zradě svého manžela vložila žena veškerou svou lásku do syna, aby si udržela zdravý rozum. Vzdala se osobního života a žila pouze pro Michala. Její oddanost však vedla k nečekanému a srdcervoucímu výsledku.
Vypadal tak sklíčeně, že jsem se ho zeptala na jeho zdraví a co ho trápí. Můj soused mávl rukou odmítavě: „Asi už vás tady nebudu dlouho obtěžovat, jak se tady potácím.“
„Jan a já jsme v šoku! Proč by se někdo rozhodl pro rozvod v tak pokročilém věku? Strávili spolu celý život, vychovali děti a starali se o vnoučata, a teď chce všechno ukončit.“
„Můj bývalý manžel se spolčuje s mou matkou. Teď chce, abych Emu dala jemu. Ema může být velmi tvrdohlavá a moje matka věří, že potřebuje svého otce. Chová se kolem něj úplně jinak, ale nemohu s tím souhlasit,“ sdílí 34letá Jana. Jana žije se svou dcerou a matkou v malém městě, zatímco
Můj manžel a já jsme ji nikdy z ničeho nevinili. Ale ona se neustále cítila jako přítěž. Bála se opustit svůj pokoj, aby si vzala něco k jídlu. Nepohodlí mé tchyně rostlo každým dnem.
Miluji svou práci, takže když jsem šla na mateřskou dovolenou, počítala jsem dny do návratu, i když jsem neměla tušení, jak a s kým necháme naši malou radost, Emu. Chtěla jsem ji zapsat do školky o něco později, ve věku tří a půl let, a s manželem jsme se rozhodli probrat otázku chůvy. Není to levné.
Vdala jsem se ve 32 letech, s pocitem jistoty ve své kariéře a životních rozhodnutích. Moji rodiče mě dobře vychovali a zajistili mi kvalitní vzdělání, takže stoupat po firemním žebříčku nebylo překvapením. Samozřejmě byly výzvy, ale nic nepřekonatelného. Nyní jsem asistentkou manažera s solidním platem a služebním autem. Nechci se chlubit; jen chci ilustrovat životní styl, na který jsem byla zvyklá.
Mnozí z nás často mění zaměstnání, ne proto, že bychom byli těžko dosažitelní, ale protože neustále hledáme ty nejlepší příležitosti. Práce je pro nás zásadní.
