Od dětství jsem žil v paneláku na pražském sídlišti, kde jsem byl svědkem tiché tragédie za zdí našeho bytu. Sousedka Jana, malá holka s věčně hladovýma očima, a její matka žily ve stínu otce alkoholika. Moje máma jim často pomáhala, ale já jsem si až později uvědomil, jak hluboké rány může způsobit bezmoc a lhostejnost okolí.
Jmenuji se Veronika a napsala jsem dopis o tátově závislosti na alkoholu, který zasáhl tisíce lidí. V příběhu popisuji bolest, strach i naději, kterou jsme s rodinou prožívali. Otevřeně sdílím, jak těžké je žít s někým, koho milujete, ale zároveň vás jeho nemoc ničí.
Můj život se zlomil v okamžiku, kdy otec v opilosti zbil mámu tak, že skončila v nemocnici. Od té chvíle jsem si slíbila, že už nikdy nebudu obětí, i když mi osud házel klacky pod nohy. Po letech boje se ptám sama sebe i vás: Dá se skutečně odpustit těm, kteří nás zničili?
Stojím v kuchyni svého bytu na Žižkově a třesu se vztekem i zoufalstvím, když mi syn Petr opět lže do očí. Po letech života s manželem závislým na alkoholu jsem musela učinit rozhodnutí, které mi trhá srdce – odkázat svůj byt vnučce Kláře místo synovi. Tento příběh je o bolesti, naději a odvaze postavit se vlastní krvi.
Jmenuji se Marie a nikdy bych nevěřila, že jednoho dne budu stát v kuchyni, třást se strachy a prosit Boha, aby mi pomohl zachránit mé vnoučata. Vše začalo jedním telefonátem, který mi obrátil život vzhůru nohama. Díky víře a modlitbě jsem však našla sílu čelit nejtěžším chvílím svého života.
Jednoho deštivého večera mi zavolala moje neteř Anička a poprosila mě, jestli bychom si mohli promluvit. Netušil jsem, jak moc tahle návštěva změní nejen její život, ale i ten můj. V příběhu se otevírají staré rodinné rány, které jsme se všichni snažili léta přehlížet.
Jsem Jana a celý život jsem věřila, že rodina je základ všeho. Když si můj syn vybral partnerku z prostředí, které jsem považovala za toxické, začal boj, který mě změnil. Dnes se ptám sama sebe, kde je hranice mezi ochranou dítěte a respektem k jeho volbě.
Jmenuji se Tereza a nikdy bych nevěřila, že uteču ze své vlastní svatby. Můj snoubenec Lukáš se opil do němoty a ponížil mě před celou rodinou, zatímco můj nejlepší kamarád Michal mi nabídl útěchu i únik. Teď stojím před otázkou, jestli jsem udělala správné rozhodnutí, když jsem dala přednost upřímnosti před tradicí.
Můj syn vyrůstal bez otce. To muselo ovlivnit jeho charakter. Jeho otec nás opustil, protože „nezvládal rutinu a příliš mnoho zodpovědnosti.“ Jako bych já, o tři roky mladší dívka, věděla o zodpovědnosti víc než on. Vychovala jsem svého syna sama, starala se o něj a připravovala ho na život. A jak to dopadlo? Můj syn Michal se brzy oženil.
Nikdo mě nechápe. Nedávno jsem vyhodila svého syna a nastěhovala se k mé snaše. Moje rodina si myslí, že jsem se zbláznila. Nelituji svého rozhodnutí. Jediná hořká část je uvědomění, že jsem se mu nemohla postavit dříve. Můj zesnulý manžel byl pohledný muž: vysoký, tmavovlasý, se širokými rameny, hnědýma očima a drsnou pletí. Jeho hlas byl hluboký a sametový.
Nemohl jsem tomu uvěřit a myslel jsem si, že je to krutý vtip. Vždy jsem věřil, že máme silnou, soudržnou rodinu. Myslel jsem si, že nás otec zradil. Ale pak jsem objevil skutečný důvod jeho odchodu.
Nemohl jsem tomu uvěřit a myslel jsem si, že je to krutý vtip. Vždy jsem věřil, že máme silnou, soudržnou rodinu. Myslel jsem si, že nás otec zradil. Ale pak jsem objevil skutečný důvod jeho odchodu.
