Před rokem můj starší soused, pan Novák, utrpěl vážný pád, který ho většinou připoutal k domovu. Jeho syn, Marek, žije na druhém konci republiky a kvůli náročné práci a mladé rodině ho zřídka navštěvuje. Bez nikoho jiného, na koho by se mohl obrátit, mě pan Novák často žádal o pomoc.
Vypadal tak sklíčeně, že jsem se ho zeptala na jeho zdraví a co ho trápí. Můj soused mávl rukou odmítavě: „Asi už vás tady nebudu dlouho obtěžovat, jak se tady potácím.“
Vždy jsem si myslela, že mám štěstí, že ji mám. Náš vztah byl dobrý a téměř jsme se nehádaly. Chovala jsem se k ní dobře a pomáhala s nákupy. Ale teď chce, abychom prodali náš dům, aby se mohla přestěhovat k dceři do jiného města.
Znovu jsem se jí snažila vysvětlit, že ji nemůžeme nechat tady, v jejím starém domě; musí se přestěhovat. Moje máma má 70 let a
Čekala mě životní lekce… Když přemýšlím o své minulosti, ptám se sama sebe, zda jsem byla dobrá matka nebo zda jsem udělala chyby, za které nyní draze platím. Celý svůj život jsem věnovala svým dětem. Vychovávala jsem je sama poté, co můj manžel zemřel, když bylo našemu synovi pouhé dva měsíce. Naše dcera, nejstarší, už byla s námi. Tvrdě jsem pracovala, ale nikdy
Karel vypadal sklesle, tak jsem se ho zeptala na jeho zdraví a co ho trápí. Mávnul rukou a řekl: „Asi už vás tady nebudu dlouho obtěžovat, jak se tady potácím.“
