Od dětství jsem žil v paneláku na pražském sídlišti, kde jsem byl svědkem tiché tragédie za zdí našeho bytu. Sousedka Jana, malá holka s věčně hladovýma očima, a její matka žily ve stínu otce alkoholika. Moje máma jim často pomáhala, ale já jsem si až později uvědomil, jak hluboké rány může způsobit bezmoc a lhostejnost okolí.
Po těžké operaci jsem se vrátila do svého bytu na pražském sídlišti, ale zjistila jsem, že už nejsem schopná žít sama. Musela jsem čelit nejen bolesti a bezmoci, ale i napjatým vztahům s rodinou, která měla své vlastní starosti. Teď stojím před otázkou, jak žít dál, když se domov stal místem samoty a strachu.
Nikdy nezapomenu na ty noci, kdy ticho našeho paneláku narušoval dětský pláč ze třetího patra. Sousedé jsme se snažili pomoci, ale narazili jsme na zavřené dveře a vlastní bezmoc. Až když zasáhla policie, vyšla najevo pravda, která nám všem změnila životy.
Můj otec se rozhodl odejít do důchodu a nastěhovat se ke mně, přestože jsem sama na mateřské dovolené. Každý den bojuji s jeho očekáváními, vlastní únavou a pocitem, že se dusím pod tíhou rodinných povinností. Přemýšlím, kde je hranice mezi pomocí rodičům a právem na vlastní život.
