Jsem Jana Novotná a nikdy bych nevěřila, že mě vlastní manžel opustí v polorozpadlém domě s malou dcerkou. Vždy jsem byla poslušná, vychovaná k tomu, abych neodporovala, ale právě to mě dovedlo na samé dno. Teď stojím před otázkou, jestli je možné znovu najít sílu žít a odpustit nejen jemu, ale i sobě.
Když můj manžel Petr odjel na služební cestu, jeho matka mě bez varování vyhodila z našeho společného bytu. Prožila jsem šok, ponížení a zoufalství, ale nakonec jsem v sobě našla sílu postavit se na vlastní nohy. Přemýšlím, jestli rodina opravdu znamená bezpečí, nebo jestli si musíme bezpečí vytvořit sami.
Vždycky jsem věřila, že prázdniny u babičky jsou pro mé děti tím nejlepším. Letos mě ale jejich nečekaný telefonát donutil přehodnotit nejen vztahy v rodině, ale i vlastní představy o tom, co je pro ně dobré. Příběh o strachu, vině a odvaze postavit se pravdě.
Jedním rozhodnutím jsem rozbil naši rodinu. Věřil jsem, že jednám správně, ale ztratil jsem všechno, na čem mi záleželo. Teď mi zbylo jen svědomí a otázky, na které si neumím odpovědět.
Celý život jsem toužila po dítěti, ale osud mi připravil jinou cestu. Po letech marných pokusů o vlastní rodinu jsme se s manželem rozhodli adoptovat dvě sestry z dětského domova v Brně. Nikdy jsem netušila, jak těžké a bolestné může být čekání na to, až se naše rodina stane skutečně úplnou.
Sedím v kuchyni, dívám se na svou snubní prsten a přemýšlím, jestli má naše manželství ještě smysl. Jedna noc změnila všechno, co jsem si o sobě i o nás myslela. Poprvé po letech jsem cítila, že mě někdo opravdu vidí – a teď nevím, jak žít dál.
Začalo to v kanceláři, kde jsem potkala Petra, kolegu z marketingu, který mi obrátil život naruby. Naše láska rostla, ale stín jeho zesnulé matky visel nad naším vztahem a já se musela vyrovnat s tím, že nikdy nepoznám ženu, která ho tolik ovlivnila. Nakonec jsem pochopila, že štěstí v manželství není o dokonalosti, ale o přijetí minulosti a budování vlastní cesty.
Jsem Jana a nikdy nezapomenu na den, kdy jsme s manželem Petrem stáli před jeho rodiči a prosili je o pomoc s vlastním bydlením. Jejich odmítnutí nás nejen finančně zranilo, ale roztrhlo i křehké rodinné vazby. Dodnes přemýšlím, co vlastně znamená být prarodičem a kde končí povinnost rodiny.
Můj život se zlomil v okamžiku, kdy otec v opilosti zbil mámu tak, že skončila v nemocnici. Od té chvíle jsem si slíbila, že už nikdy nebudu obětí, i když mi osud házel klacky pod nohy. Po letech boje se ptám sama sebe i vás: Dá se skutečně odpustit těm, kteří nás zničili?
Jmenuji se Martina a právě jsem zjistila, že čekám čtvrté dítě. Můj manžel Petr to nese těžce a naše rodina se ocitá na hraně sil i možností. Bojuji s pocitem viny, strachem z budoucnosti a zoufalou snahou udržet naši rodinu pohromadě.
Od chvíle, kdy jsem dosáhl plnoletosti, mě můj otec donutil platit nájem za vlastní pokoj a starat se sám o sebe. Po letech, kdy jsem se snažil postavit na vlastní nohy, ode mě teď očekává finanční podporu, jako bych mu něco dlužil. V příběhu popisuji bolestivé rodinné vztahy, vnitřní boj mezi povinností a křivdou a hledání vlastního místa v životě.
Všechno začalo křikem a slzami, když jsem zjistil, že moje žena Jana přinutila naši dceru Terezu oholit si hlavu na podporu nemocné kamarádky. Najednou jsem měl pocit, že se naše rodina rozpadá a každý z nás stojí na jiné straně barikády. Teď nevím, jestli jsme ještě rodina, nebo už jen skupina jednotlivců s vlastní pravdou.
