Jmenuji se Alena a už několik měsíců se snažím navázat vztah s přítelkyní mého syna, Lucií. Každé naše setkání je plné napětí a já si kladu otázku, jestli dělám něco špatně, nebo jestli prostě nejsme schopné najít společnou řeč. Tato situace mě bolí a nutí mě přemýšlet, co vlastně znamená být rodina.
Jmenuji se Marie a vyprávím svůj příběh o tom, jak jsem musela volit mezi vysněným domovem a vlastní rodinou. Všechno začalo šokujícím odhalením na oslavě mé tchyně, které rozbilo mé iluze o nejbližších. Nakonec jsem musela bojovat za důstojnost a budoucnost své dcery, a přitom jsem se naučila vážit si sama sebe.
Vždycky jsem věřila, že rodina znamená oporu a jistotu. Když se nám narodil syn, zůstali jsme s manželem sami, přestože nám všichni slibovali pomoc. Tahle zkušenost mě donutila přehodnotit, komu vlastně mohu věřit a co pro mě rodina opravdu znamená.
Můj život, postavený na tvrdé práci a nezávislosti, se zhroutí v okamžiku, kdy se po třiceti letech objeví otec, který nás kdysi opustil. Musím se postavit vlastním démonům, rodinným tajemstvím a otázce odpuštění, zatímco bojuji o to, co jsem si sám vybudoval. Je to příběh bolesti, hrdosti a možnosti nového začátku.
Po návratu z porodnice jsem doufala v lásku a podporu, ale místo toho jsem našla jen samotu a nepochopení. Můj manžel Tomáš byl zcela pohlcený prací a já jsem musela čelit mateřství téměř sama. Tento příběh je o bolesti, tichém boji a hledání vlastní síly v zemi, kde se o trápení matek často mlčí.
Jmenuji se Lucie a nikdy nezapomenu na noc, kdy mě vyhodili z maturitního plesu kvůli mým květovaným šatům. Cítila jsem se ponížená a zlomená, ale díky podpoře rodiny a přátel jsem našla sílu postavit se za sebe. Tento příběh je o boji za přijetí, o nespravedlnosti a o tom, jak jsem se naučila milovat samu sebe takovou, jaká jsem.
Jmenuji se Marie a celý život jsem prožila v Plzni, v malém domku se zahrádkou. S přibývajícími roky mi ubývá sil a vztahy s dětmi i vnoučaty se komplikují – návštěvy jsou vzácné a často podmíněné penězi. Toto je příběh o bolesti, lásce a otázkách, které zůstávají, když se rodina stane cizími lidmi.
Jmenuji se Kateřina a nikdy bych nevěřila, že se mi jednou zhroutí svět kvůli větě, kterou mi řekl vlastní manžel. Můj příběh je o tom, jak se z velké lásky může stát boj o přežití mezi dvěma lidmi, kteří si přestali rozumět. Možná v tom poznáte i kousek sebe nebo někoho blízkého.
Ta noc, kdy mi manžel Petr oznámil, že potřebuje pauzu, mi změnila život. S naší novorozenou dcerou Eliškou jsem se ocitla zpátky u rodičů, plná strachu, vzteku a pocitu selhání. Tohle je příběh o tom, jak jsem v sobě musela najít sílu a odvahu čelit samotě i otázce, co vlastně znamená být rodinou.
Začalo to jednou nevinnou otázkou mého manžela, která rozbila ticho v našem bytě. Přátelství s Katkou, které jsem považovala za neotřesitelné, se začalo hroutit pod tíhou jejích mateřských starostí a mých nenaplněných očekávání. V této zpovědi popisuji, jak se naše životy rozešly a jak těžké je přijmout, že někdy ani ta největší blízkost nevydrží změny, které přináší rodičovství.
Jmenuji se Milena Novotná a nikdy jsem si nemyslela, že budu stát před volbou, která mě roztrhá na kusy. Lékaři mi oznámili, že mé srdce nezvládne těhotenství s trojčaty a doporučili mi, abych se jednoho z dětí vzdala. Tato zpověď je o mé vnitřní válce, o rodinných konfliktech a o tom, co znamená být matkou navzdory všem rozsudkům.
Pracuji jako zdravotní sestra na neurochirurgické rehabilitaci v Motole. Jednoho dne přijíždí pacientka, kterou rodina odmítá navštívit, a já se musím postavit tváří v tvář nejen jejímu osamění, ale i vlastnímu dávnému traumatu se sestrou. Příběh je o vině, odpuštění a o tom, kde vlastně končí naše povinnost vůči druhým.
