Celý život jsem hrála roli šťastné ženy, kterou všichni obdivovali. Nikdo ale netušil, jaký tíživý pocit prázdnoty a nepochopení mě uvnitř sžírá. Teprve když jsem se ocitla na dně, dokázala jsem si přiznat pravdu a začít hledat cestu zpět k sobě.
V tomto příběhu popisuji, jak se do mého života vkradla samota a strach, když můj manžel Martin ztratil smysl života. Měsíce jsem byla jediná, kdo držel naši rodinu pohromadě, a modlitba i víra se staly mou poslední oporou. Je to vyprávění o boji s vlastními slabostmi, o naději a o tom, jak láska přežívá i v těch nejtemnějších chvílích.
Jmenuji se Klára a celý život jsem bojovala s pocitem, že nejsem dost dobrá – pro rodinu, pro práci, pro sebe samu. Vyrůstala jsem ve stínu své úspěšné sestry a pod tlakem očekávání, která na mě kladla společnost i vlastní rodina. Můj příběh je o tom, jak těžké je najít vlastní hodnotu v zemi, kde se od žen očekává, že budou dokonalé matky, manželky i profesionálky – a jaké to je, když se rozhodnete vystoupit z davu.
Jmenuji se Tomáš Novotný a nikdy bych nevěřil, že jednoho dne budu stát na Karlově mostě a přemýšlet, jestli má smysl pokračovat dál. Můj život se rozpadl během pár měsíců – přišel jsem o práci, rozpadlo se mi manželství a otec mi zemřel v náručí. Přesto jsem v těch nejtemnějších chvílích objevil sílu, o které jsem netušil, že ji mám.
Jmenuji se Štěpán a celý život jsem bojoval s pocitem, že do svého rodného města nepatřím. Moje láska k malování byla pro ostatní jen podivnou zálibou, která mě oddělovala od rodiny i přátel. Když jsem se ocitl na dně, musel jsem najít odvahu postavit se svým démonům a najít barvy tam, kde bych je nikdy nehledal.
Vychovávat dítě, zvláště dceru, znamená dát jí to nejlepší ze všeho. Můj manžel a já jsme si to uvědomili téměř současně. Naše dcera, Anna, se narodila pozdě v našem životě a věděla jsem, že bude naše jediné dítě. I když jsem ležela v nemocnici ve křehkém stavu, stále jsem opakovala to samé: kupte ty nejlepší pleny a
Jana a Petr měli milovanou dceru Annu, která dospívala. Absolvovala střední školu a začala svou nezávislou cestu na vysoké škole. Její rodiče byli hrdí na její úspěchy. Ale jak říkají, život nabral nečekaný směr.
Byla to tátova vina? Mámin křehký obrys byl viditelný skrz její noční košili. Tátovo nové auto bylo dalším živým vzpomínkou z Jakubova dětství. Mámina neustálá přítomnost na gauči v obýváku byla známkou její deprese, ale Jakub to pochopil až později. V 90. letech nikdo v jejich malém městě nemluvil o duševním zdraví.
Byla to tátova vina? Maminčina křehká záda, viditelná skrz její noční košili, a tátovo lesklé nové auto byly nejživější vzpomínky z dětství Sabiny. Maminčina neustálá přítomnost na pohovce v obývacím pokoji byla známkou její prohlubující se deprese, ale Sabina to pochopila až mnohem později. V malém městě 90. let nikdo nemluvil o duševním zdraví.
Někdy není změna možná. Vezměte si mě, například. Je mi 70 let a cítím se uvězněná v životě, který jsem nikdy skutečně nežila pro sebe. Teď bojuji s hlubokou depresí, protože jsem nikdy neměla možnost prožít své vlastní sny.
