Jmenuji se Lenka a můj syn Tomáš se narodil s velkým mateřským znaménkem na tváři. Bojovala jsem s předsudky, pohledy i vlastními obavami, ale rozhodla jsem se udělat něco nečekaného, abych mu ukázala, že je dokonalý takový, jaký je. Tím jsem změnila nejen náš život, ale i pohled lidí v našem městě.
Jmenuji se Ondřej a vyrůstal jsem v devadesátých letech v malém městě na Vysočině. Rodiče se rozvedli, když mi bylo deset, a od té doby jsme s bratrem žili mezi dvěma světy – máminým tichým bytem a tátovým hlučným domem. Jednoho roku jsem už nevydržel, jak nás rozdělují, a rozhodl jsem se to změnit.
Jmenuji se Klára a nikdy nezapomenu na svůj první školní ples, který se změnil v noční můru kvůli posměchu mých vlastních rodičů. Místo podpory jsem zažila bolest a ponížení, které mě poznamenalo na celý život. Dodnes přemýšlím, proč ti, kteří by nás měli chránit, dokážou nejvíc zranit.
Po letech jsem znovu potkala svého otce, který nás opustil, když mi bylo sedm. Vzpomínky na něj mě provázely celý život, stejně jako prázdnota, kterou po sobě zanechal. Jeho návrat otevřel staré rány a přinutil mě čelit otázkám, na které jsem nikdy nedostala odpověď.
Matka by měla milovat své děti stejně. Jak může matka upřednostňovat jedno dítě a zanedbávat druhé? Bohužel, stává se to. Moje vlastní dcera je toho příkladem. Moje Eva je hrdá žena, která chodila jen s muži z bohatých rodin. Vybrala si manžela, který byl úspěšným právníkem. Ale teď se obávám, že budu muset vzít svou vnučku do své péče.
Byla to tátova vina? Mámin křehký obrys byl viditelný skrz její noční košili. Tátovo nové auto bylo dalším živým vzpomínkou z Jakubova dětství. Mámina neustálá přítomnost na gauči v obýváku byla známkou její deprese, ale Jakub to pochopil až později. V 90. letech nikdo v jejich malém městě nemluvil o duševním zdraví.
Šikana je bolestivá zkušenost, zvláště když přichází od těch, kteří by měli být podpůrní. Přečtěte si o srdcervoucí noci jedné mladé dívky a o tom, jak ji lidé, kterým nejvíce důvěřovala, zklamali.
Byla to tátova vina? Maminčina křehká záda, viditelná skrz její noční košili, a tátovo lesklé nové auto byly nejživější vzpomínky z dětství Sabiny. Maminčina neustálá přítomnost na pohovce v obývacím pokoji byla známkou její prohlubující se deprese, ale Sabina to pochopila až mnohem později. V malém městě 90. let nikdo nemluvil o duševním zdraví.